Recent Posts

Jsme zbytečně pošetilí

Člověk musí uletět, aby zmoudřel. Musí umět ztratit, aby si uvědomil hodnotu. Naučit se odpouštět, aby mohl říct, umím milovat. Stejně tak musí opustit všechno jemu neskutečně blízké, tak stereotypně blízké, aby si uvědomil, jak TO něco nejenom miluje, ale hlavně potřebuje. Proč to takhle říkám? Neboť můžeme milovat spousty věcí a nemít je, nepotřebovat. Někdy se dokonce musíme zamávat na rozloučenou – právě proto, že tolik milujeme.

Jeden známý cestovatel řekl, že člověk cestuje, aby našel sebe sama. Moudrý to muž! Začněme cestou v duši, kdy sami v sobě častokrát tápeme. Nevíme, co vlastně chceme, ani kam chceme jít, nebo čeho toužíme dosáhnout, jen to chceme teď hned. Věřím, že i ty znáš to ráno, kdy se probudíš a cítíš ten neskutečný knedlík v krku. Nemáš sílu ani chuť stát z postele. Jakoby ji z tebe spánkem někdo vysál. To je okamžik, kdy děláme první krok. Krok do neznáma, který může vést ke splnění našeho snu, nebo je pošlapání. Vždy jsou tady dvě možnosti.

I já se vydala na cestu plnou poznávání neznámého, a jak vypadala má cesta? Poněkud sinusoidně – první jsem samým vzrušením nemohla dýchat ani spát. Je to takový ten pocit, kdy potkáte člověka, který vám naprosto učaruje, a vy se v jeho přítomnosti bojíte říct cokoliv nepatřičného - většinou však v přítomnosti žádného jiného člověka neřekněte tolik hovadin, jako když jste s ním. Je naprosto normální, že vám nové místo zevšední - ulice vám začnou připadat nudné, lidi divní a nebudete chápat, jak jste se mohli tolik pozastavovat nad historickou fasádou každé budovy. Rozklepou se vám kolena, protože tehdy si konečně uvědomíte, kam patříte.

Najednou budete muset křečovitě zatlačovat slzy při pohledy na ty staré zašedlé místa a pocítíte křeče v břiše, až si budete ráno chystat snídani na popraskaný talíř a zalévat čaj do vašeho oblíbeného hrníčku. Pane bože!!! Tady jsem DOMA.

Zároveň si však uvědomíte ještě jinou věc: není to jen věšák na kabáty, který vám přijde jako kouzelný dědeček nebo vaše postel, která vám přijde měkčí než jindy. Je to ještě něco jiného. Uvědomíte si, že se vracíte spíše za někým, než za něčím. Domov, to jsou osoby, které v nich dýchají. Ano, připravují kávu, ale jsou to jejich živé pohyby, které vytváří teplo domova. Jejich smích je to, co vytváří pohodu, ale i slzy promísené hněvem jsou nepostradatelné! Jsou totiž tím nejlepším tmelem na díry vzniklé opotřebováním domova, stejně jako bábovka uhnětená s láskou.

Každý někdy pochybuje o tom, kam patří. Někdo každý den, jiný zaváhá jen jednou za život. Je jedinec, který to zjistí, ale zase zapomene. Najde se člověk, který to nezjistí za celý život. Až takhle zase budete jednou tápat ve svém obýváku i vy, zkuste si představit život bez toho každodenního. Anebo ještě lépe - zkuste si ho prožít. Na týden, na měsíc nebo jen na rok.

Možná tak ztratíte chuť prožít celou škálu věcí, které považuje za dobrodružství.

Vždyť nejneskutečnější film režíruje sám život!

Třeba se vám tímto pokusem zbortí domeček vystavěný z představ, že jinde by bylo líp.

Nebylo.

Doma je prostě doma.