Recent Posts

Barevná Ostrava


Festival skončil a já mám pocit, že ta pravá jízda teprve začíná!

Tolik poezie, hudby, filmů a divadel!

Tolik osobností…boha jeho – OSTRAVA MÁ TAK NESKUTEČNÝ POTENCIÁL!
Jako každý z nás!

Ten prostor pro mě fungoval jako inkubátor, ve kterém klíčí semínka nových myšlenek, které jsou smělé a velké.

 Na tom festivalu nečepovali jen pivo! Byl to koktejl nabitý proteinovou inspirací, které jsem se nalokala až do dna.

Pár útržkových okamžiků z posledního dne

GAGY Z DIVADLA BOLKA POLÍVKY:

-          Ten sendvič představuje rakev kulinářské kuchyně! –
-          To sis posrala sendvič!!! –
-          JSOU TO KOUZELNÍCI! Mají takové žluté nálepky a na co to nalepí, to zmizí…
-          Víš, kolik se otrávilo plynem? Prej, ŠPATNÁ KARMA.

A další:
-          Nikdyde…  -
-          ZAZ film:
-          17 hippies
-          SEIMU

-          STAY TRUE TO YOURSELF !

Barevné myšlenky druhého dne

- Poezie v krabici. -

- Dej mi chuť k jídlu a taky něco k snědku! -

- Oschlé zbytky konverzace, které ohříváme v mikrovlnce. -

- Kuk sem, čumendo tam - jako v běžném životě. -

-Intelektuálno má příchuť kávy a tvar konferenčního sálu. -

- Tajemství (z) prostěradel: žena, která hraje na světový patník. - 

- Proč mi nikdo neřekl, že Bůh je černej ?!!! -

-"Jak psal Jules Verne?" aneb jeho příběhy najdete i ve Vítkovických železárnách.

- ZaZe jsem se energicky roztančila! -

- "Jsem z toho úplně dojemná..."

 § 

V lese, síla skal a vůně větru

CVAK - existuje krásnější zvuk než cvaknutí karabiny?

Křup - exituje dokonalejší zvuk, než protažená páteř po řádně vylezené šetce?

Úsměv - nemůže být větší, než ten, který se Vám objeví na Tváři ráno, když se probudíte uprostřed přírody.

Žádná restaurace vám nenaservíruje luxusnější snídani, než jsou meruňky v trávě.

Žádný oběd nechutná jako ten, který dáte do prázdného žaludku po pořádném lezení.

A jak vypadá Váš pocit štěstí? 

HORY


„Ty jo díííívej! Tam jsme byly!“ řekne užasle má sestra.
„To je hora, co. To je kopec! A vyšly jsme tam sami, co noha nohu mine. Krok za krokem!“  odpovím s úsměvem.

"A koukej kolik jsme toho už ušly!!!"

Pááni, napadá mě: jak často se s takovým nadšením díváme zpátky. Jak často se ohlédneme a řekneme si WOW, jsem fakt dobrá! Tohle všechno jsem už zvládla, jenom svou vlastní silou! Díky mé vlastní síle, píli a vytrvalosti.

Já se teda ještě mám co učit...neb častěji koukám vpřed, navíc i s břichem lehce staženým.

Jdeme. Hřebenovka. Je to pořád nahoru a dolů, nahoru a dolů. Bolí náš každičký sval a přesto přeze všechno kráčíme do toho nejstrmějšího kopce s úsměvem od ucha k uchu – endorfiny se vyplavují na 120 %.

Napadá mě, jak často chci stát už někde na vrcholu, už už se chci v tom běžném životě kochat tím  nádherným výhledem, který nabízí body nejvyšší. A přitom se zapomínám dívat kopem. Zapomenu se rozhlížet uprostřed každičkého dne doprava a doleva a vnímám pouze zarytě tu cestu vpřed, jako býk, jako buldozer.

Funím do kopce a náhle se odvážím se zastavit. Vítr, slunce, bzukot a zeleň – proboha, zastavujme se i v tom každodenním shonu! Asi mi ani nedochází, kolik věcí mi běžně uniká, protože se to děje i tady: „Jéé hele pomněnky,“ zalkne se má sestřička radostí.

Stojím na nejvyšším vrcholu Malé Fatry a pod nohama cítím tu obrovitost té hory a mám pocit, jako bych měla její sílu. Cítím se odvážná, je to takový ten pocit, že dokážete cokoliv! A to cítím tady – zpocená uprostřed přírody! Ten pocit si beru sebou do města. Být tvrdá jako příroda a přitom vlastně velmi inspirativní a klidná. Nevyzpytatelná a vlastně velmi bezpečným přístavem mysli.

Kráčíme dál…

Prvotní nadšení vystřídá únava. Horké slunce se schová za mraky a příroda nám náhle ukazuje druhou tvář – prší. Když spadnou první kapky, pobaveně pozoruju výraz mé sestry. Říká něco jako: „Co to je? To bylo v plánu? Co budeme dělat?“ Nic, jdeme dále – úplně stejně: nahoru a dolů. Jen rychleji a s větší opatrností.
Jak často nám v životě přichází neočekávané spršky událostí, které nás dokážou zabolet, demotivovat, ranit či rozladit.

A přesto, že už nemůžeme často dál – jdeme. Zima, vítr a jediný cíl: ta zelená značka vpřed. Překvapuje nás naše odhodlání. Ani nás nenapadne se zastavit a fňukat či litovat se, kráčíme s ještě větší cílevědomostí. Kéž bych se to naučila v rámci těch stěn městských.

Byla to dvoudenní meditace. Eckhart Tolle by svou knihu Moc přítomného okamžiku mohl zkrátit do jedné věty: dejte se přechod hor a budete zaručeně tady a teď.

Příroda – moc, krása, inspirace, klid, zdroj, cesta.

Nadšení i nezájem.

Energie i únava.


Po tomto víkendu jsem se znovu rozpomněla, že lidé jsou našimi zrcadly a hory zase odrazy našich běžných dní v životě: kdo jsme a kam kráčíme...



Inspirace zvířecí

Kdybychom tak po sobě uměli štěkat tak upřímně jako ti psi - dívat se jeden druhému do očí. Zavrčet a vědět, že zase bude dobře.

Koukám na laňku v lese, která mi zničeho přeskočila přes cestu - obdivuji ladnost jejího skoku přes překážky.

Vidím černou veverku. Zlehka si šplhá po stromě, který je několika násobně větší než ona - bez jakékoliv námahy.

Mám pocit, že ta zvířecí říše nás toho dokáže tolik učit...

POTŘEBUJU ZMĚNU ! (?)


POTŘEBUJU ZMĚNU!
Kolikrát jste si to už řekli? Potřebuji změnu! Teď hned!!! Jdu si ostříhat vlasy, změnit šatník, začínám jíst nové věci.

Potřebuju vypadnouT! Dusím se tady! Všechno to tady na mě padá. RESTART! Vybočit ze zajetých kolejí - taky jsem to tak měla, ale nakonec neodjela.

Otevřela jsem se tomu pocitu, že ty změny budu dělat tady, ne jinde. S lidmi, které znám, ne na neznámých místech od píky.

A světe div se, hajzle spadni - začaly se vám dít věci.
POTŘEBUJU ZMĚNU -  stojím v tom stejném bytě a náhle ty mé pocity slábnou...a mě dochází, jak tenká je linka mezi změnou a útěkem.

Ano, některé změny jsou pozitivní: je rozhodně chvályhodné přestat kouřit, omězit alkohol, začít pravidelně cvičit. Pak jsou ale změny, které fungují jako "obkličky", jako výhybky před tím, CO JE REÁLNĚ TADY  a co často nechceme cítit, nechceme si to ani připustit.

A pod tím "potřebuju změnu" jsem vlastně našla úplně jinou potřebu - být tady a teď!
A náhle - ty květiny kolem jsou jaksi barevnější...