Recent Posts

POTŘEBUJU PROJEKT ? (!!!)

Už je to tady zase. Zase mám pocit, že vyhasínám jako ta svíčka, které zbývá pár posledních kapek vosku.

Moje mentální kapacita slábne. Hlava nemá sílu pojmout další intelektuální informace. Je to, jako byste je lily a ony přelévaly ven. V tom běhu všech lidí okolo je zastavuju a ptám se sama sebe: A jaký to má celé smysl?

V dnešní době je slovo projekt celkem trendy. Vznikají nejenom projektoví manažeři, ale i koučové, které vám pomůžou ustát ten váš projekt životní. Důležité hlavně je nemít jen jeden – jinak se to rovná odstínům šedi.

Nedávno jsem na základě diskuze s rodiči dostala radu, že kdybych už měla rodinu jako ti moji vrstevníci, tak jsem vycentrovaná, a vím co chci. „No nebo taky ne,“ napadne mě tiše.
Odjíždím vlakem a říkám si, že je důležité mít ne projekt, ale projekty. Stejně jako existuje tolik proklamovaná triáda: tělo-mysl-duch. Stejně tak je podle mě potřeba mít v životě více těch aktivit, aby člověk „nezakrněl“, nezabřednul v břečce každodennosti, aby nepřestal vidět krásu prostých věcí, které mu každý den přináší.

No jo, jenže ono se to lehčeji píše, než plní.

Už několik dní ve mně hlodá nutkavá touha stáhnout si film, udělat si popcorn a jen tak si hodit nohy hore a dívat se.

Mám kulturní deficit – šla bych do kina, chybí mi divadlo.

A já si v tom denním řetězci povinností kladu otázku: „Jak to mám všechno stihnout, když si potřebuju ještě nakoupit a vyprat?“

Projekt škola je fajn – ne však vše.
Projekt práce člověku dává smysl – potřebuje ale relax.
Na projekt relax si člověk musí vynahradit čas – a takovou aplikaci iPhone zatím nevymyslel.
Projekt rodiny v nedohlednu a projekt „jen tak být“ prozatím odložen na potencionální dovolenou.

Je to všechno tak, jak má být?
                                                               Nebo vlastně trošku Kocourkov?

Kniha Tyranie okamžiku přináší myšlenku, že děláme tolik věcí, že si vlastně neuvědomujeme jejich kvalitu. Že se nám pondělí slije do pátku, aniž bychom byli schopni říct, co jsme dělali dva dny zpátky.

Ach ouvej, nejsem si jistá, že vím, jak z toho ven.

                                                                                           Tak to tady zatím s vámi pouze reflektuju =)

tik tak - a jsem klasicky ve skluzu, nemáte někdo sáňky?

Naše těla jako stroj


Již od dob antických se vedou dialogy v rytmu binarit: tělo versus mysl, příroda – kultura.
Tělo jako věc biologická, ale také plátno plné sociálních významů, neb jak říká antropolog Greetz:

„Člověk je zvíře, spoutané v sítích významů, které si sám utkal.“

Při čtení kapitalistických a marxistický textů mě zarazila myšlenka, že přemýšlíme o našem těle jako o stroji.

Potřebuju restart!

Potřebuju vypnout!

Potřebuju se nabít!

Už nefunguju!

WOW – jak silně nás nevědomě ovlivňují všechny ty nové technologie. Vkrádají se do našich vyjadřovacích schopností, třou se o buňky jazyka a zcela nevědomě nám tak implantují způsob, kterým fungujeme ve naší společnosti – VÝKONNOST!

Ráno stáváme s baterií 100% (OK, někdy i méně…). Někdo na chvíli zapojí kofeinový kabel a zvýší si baterku o pár hltů kávy.

Přes den plníme nejrůznější úkoly, zapínáme různé aplikace Mysli a naše baterky se vyšťavují.
Ani si neuvědomujeme, že to, jak o našem těle mluvíme velmi ovlivňuje to, jak se k němu chováme – bereme ho jako stroj, který pro nás pracuje. Ale často mu zapomínáme dát dovolenou.
Neslyšíme dokonce ani tehdy, když se tělo o dovolenou přihlásí nemocí.

„Raději běžíme k doktorovi, než abychom zůstali dva dny v posteli.“

Nikdy s nikým nenavážeme bližší a posvátnější vztah než s naším tělem. Ve skutečnosti je naše tělo jediným skutečným místem, kde žijeme – zbytek je jen interpretace a způsob vnímání naší mysli.
Dojde mi to pokaždé, když mě zašimrají vlasy na obličeji. Když mě rozbolí břicho. Když mi ujede ruka při malování rtěnkou.

Nedávno jsem fascinovaně hltala ještě jeden fakt: jsme tvory biosociálními! Ani naše tělo není 100% lidské – žijí v něm bakterie, bez kterých bychom nemohli plně fungovat. Naše tělo je tvořeno z buněk a tělních tekutin – materiálu biologického. Přičemž v každé buňce je uložena miliarda informací: o našich rodičích, předcích, o dietních zvyklostech nebo i schopnostech vypořádávat se s emocionální zátěží. Biologické tělo zpracovává artefakty sociální – jídlo, které jsme vypěstovali; vzduch, který jsme znečistili. Díky tomu, že biologické tělo zpracuje sociální potravu může Já-tělo fungovat. Najím se, jdu do školy, do práce, sportuju – reaguju! Moje biologické tělo se dostává do interakce se sociální prostředním – mluvím, tančím, zpívám, mrkám na kolemjdoucí ;)

Nemám „jen“ tělo. Vlastním neskutečně geniální nástroj, který je tak komplexní, že mě až mrazí z toho, že ho asi nikdy 100% neprozkoumám a nepochopím všechny procesy, které se v ně dějí. Naštěstí někdy stačí jen pozorovat. Vnímat dech, koukat na lidi procházející kolem.

Jak často si to však naše tělo může v dnešní kapitalistické společnosti doopravdy dovolit?

Jsme jako ozubené kolečko v křeččí kleci, které se zběsile točí dokola a dokola a nedovolí si na chvíli zastavit. Navíc se z nás často stává kolečko osamocené, které se protáčí den za dnem samo, protože na vztahy už mu nezbývá část -  „nemá na to kapacitu“.

Kam až to povede? Naplní se sci-fi filmy? Staneme se hybridy, jejichž opotřebované části těla, která se v rytmu závodního životního stylu budou opotřebovávat stále rychleji, budou nahrazeny kovovou mikro ledvinou či železnou tepnou? Bez kamenů, abych mohla dál pít kafe. Bez uspaných cév, abych dále mohla konzumovat vepřové.

Kam až to povede? Protože již nyní to rozhodně někam směřuje…

Úvodní scénky z Avatarů či Matrixů už nejsou tak sci-fi, když si čtu o možnostech moderní genetiky.
Ovládání spotřebičů filmu Já, robot je ještě chvíli nadstandardním luxusem, ale každopádně již existuje! A uvědomím-li si, jak krátce trvalo, než do majoritního proudu pronikl iPhone. Je jen otázkou času, kdy budeme všichni zapínat napouštění vany z práce nebo imaginárně skenovat ve vzduchu jako v Atlasu mraků.

Konec konců, koho to překvapuje, když reálně existují i Portály z Hvězdné brány?

Ponorka a Jule Verne – staniž se!

Podle mě se všichni ti lidé, kteří vymysleli TO, co dnes používáme museli propadnout „někam“.


Tam někam, do toho prostoru, kde je všechno možné. Kde je odpověď na každou otázku. Dokázali zkrotit svou neposednou a roztěkanou mysl a soustředit se na jeden jediný bod – pronikli jim jako střela – a tak vznikly úžasné vynálezy da Vinciho.
Jak se z celerů stávají bestcelery?

Co se děje, když nemůžu spát?

Ruka Midasova

Toužíme. Tolik toužíme Jí získat! Tu ruku, ten dotek ze zlata!

A vůbec si neuvědomujeme, že právě to je TO, co nás stahuje…ke dnu naší mysli.


„Ahoj stromečku, kde ty ses tady vzal?“

„Vyrostl jsem tady.“

„Ale já mám o Tebe strach, že když Tě tady nechám, tak Tě někdo ušlape dříve, než dorosteš. Můžu Tě přesadit kousek vedle?“


„A proč bys to udělala? Když to uděláš, třeba mě vedle okouše veverka nebo zašlápne medvěd. Nech mě růst a jen to pozoruj.“

Podzimní "co bude dál"?

Přišel podzim a mou posmutnělou mysl dnes napadá otázka: "jak to bude dál"?

Dívám se z okna na šumící stromy a dostávám odpověď: "Přijde zima!"

"Úzkost se rodí zároveň s člověkem,.
A protože ji nikdy nedokážeme ovládnout, 
budeme se muset naučit s ní žít - tak,
jako se člověk naučil žít s bouřemi."

z rukopisů Coelha
Tam na vrcholku skály – jsem tak maličká a přitom tak silná!

Tam s tím větrem ve vlasech, jsem tak svobodná a svá.

Tam s těmi stromy pode mnou se cítím skutečně naplněná!


A leč jsou to pocity pomíjivé, jako tato chvíle – miluju je!

Není Lup jako Cvak

Často se vedou polemiky, zda je krásnější cvaknutí při otevření plechovky s pivem nebo lupnutí, když se vytáhne korek z lahve od vína.

Já v tom mám jasno - u mě stále ještě vede cvakání kovových karabin.

SVOBODA ! ! !