Recent Posts

Ježíškova obloha

„Dej, já ti to radši nalepím, ať to máš přesně,“ bere mi taťka s úsměvem fosforeskující hvězdičku a já tak nemusím skákat do stropu a trefovat tvar velkého vozu.

Je mi tak šest, sedm, osm? A od toho dnes usínám s hvězdnou oblohou nad hlavou.

Dnes tu nejsi, a tak lepím ten dárek od Ježíška sama. Kolik z vás má nad hlavou Velký vůz a Kasiopeu?

Jen si tak ležím a říkám si, že bych asi nemohla být spokojenější. Přemítám, jak lehké je dotknout se hvězd, jak omamné je stát se hvězdou, jak naplňující je zářit jako noční obloha uvnitř.

Jen tak koukám na strop podobající se planetáriu. Mám pocit, jakoby mě ten prostor začínal vcucávat a já se propadám do minulosti.

Zhasínám čelovku a koukám na noční oblohu v Tatrách.

Padá hvězda, přej si něco…

V ruce držím kelímek s červeným vínem a v peřové bundě poslouchám záři hvězd v Krkonoších.

Napadlo tě někdy, jak fascinující je, že se do tvého oka vejde celá noční obloha?

Mexiko-Švédsko-Malorka – všude mají stejně nádherný velký vůz!

Ty hvězdy jsou jako stejně magické jako oheň. Mají sílu natáhnout veškerý balast vašich myšlenek a zůstává jen klidné prázdno.


Mám vlastní noční oblohu! Celkem fajn, než zase uvidím tu na horách.

Vyčerpaná mysl je tak klidná...

Občas se stane, že se některé dny odehrávají v taji spánkového deliria, vše vám připadá jaksi nereálné a okamžiky uplynulých minut skoro až surrealistické.

Nad některými událostmi zůstáváte stát v němém úžasu a s otevřenou pusou jako ta krabice od prázdné pizzy, co si jen tak poletuje ve větru po ulici.

Vánoční čas se roztekl, stejně jako ten sníh pod jarními teplotami. Je zima a přece jaro.
Je tady únava a přece náboj!
Vyčerpaná mysl nemá čas na kaskády, koncentruje se na jeden úkol.
Uklidňující…

Checked, checked!

Chybí dříve důvěrně známé: shon, stres a spěch.

Lahodné, jako zbytky zapomenutého cukroví!

Patchwork myšlenek posledních dní

TAJE ČAJE: kdyby nás tak učili rozumět čajům, kávy by nebylo potřeba.
Správný čaj dokáže ryze vytáhnout vaši pozornost o 220% a ne jako kafe na houpačce.

V tichu je nejvíc poezie..

Mám dostatečné bohatý vnitřní život - nepotřebuji se dívat na TV!

A do toho dětský radostný křik: Jooo sněží, sněžííí

Boj samy se sebou nemá smysl. Ve skutečnosti se totiž jedná o boj vědomí a podvědomí - vznikají tenze a odpor.

VŠECHNO je to jen ZVYK - jen nervově posílené dráhy v našem mozku...famózní!

Venku si jen tak zapadá sluníčko a já bych si přála být tím kývajícím se stromem v lednovém mrazu.


Co dokáže zaručeně zahnat chmury těžké myšlenky vaší hlavy? Rozžhavené saunové tělo na 100 stupňů válející se ve sněhu.

Vždycky to nakonec vyplave na povrch - vzorce chování, které už dál prostě nemůžete roztáčet, pokud sami před sebou nechcete být za totálního idiota!
Veškeré naše obavy a strachy.
pocity bezmoci a marnosti.
to, že nestíháme -  to vychází z MYSLI.

Objektu, který si jen tak sedí v našem mozku produkující MYŠLENKY, které REÁLNĚ neexistují..

Bojíme se vlastních myšlenek - které neexistují.

Nestíháme kvůli neexistujícím obrazům, které nikdy nenastanou.

http://pic.azimage.com/photos/premium/previews/118/puzzle-mind_118956655.jpg

2015: nejen běžet jako kůň, ale i se řehtat jako on !

Je půl jedné. Už celých třicet minut tiká nový rok. Dalších 365 vzrušujících dní před námi – co asi přinesou? Jsme na vrcholu Lysé hory a po náležitém přiťuknutí a odpálení petard, směřujeme zpátky dolů. Cesta je věru veselá -  a není to alkoholem…Je opravdu výživná – i bez klasického silvestrovského obžerství!

Ti zkušení silvestrovští chodci do batohu mimo sektů přibalili i boby. Chytré, to sice je, pro nás, které však mají k dispozici pouze své nohy, značně uklouzané. Šourám nohu centimetr po centimetru, svítím si čelovkou a pozoruju, jak se mi každý krok rozjíždí do pozice šňůry. Tuhle v józe moc netrénujem.. Zpočátku mnou projíždí trochu strachu, pak ale kdesi z hlubin přichází smích a radost a mi dochází, že je vlastně úleva „nemít vše pod kontrolou“. Jdeme s Týnkou a popadáme se za břicho, protože neustále padáme a zvedáme se, kloužeme se a řehtáme se. Novoroční polévka musí v tom pupku bláznit: „Copak ze mě chcete udělat banánový šejk?“

„Hele, pojď tudy,“ pobídne mě sestra, abych namísto vyšlapané cesty, šla černou „zkratkou“ mezi stromy. První mnou projede jasné NE. Ve druhé sekundě mnou přijdou všechny zákazy vlastní i příkazy společnosti, zabudované vzorce rodičů i mnou zkostnatělé dogmata a názory.

TENHLE ROK BUDE ŠÍLENÝ, rozhodnu se sama pro sebe v duchu. Vypínám čelovku a po tmě objevuju neznámou cestu – je to bžunda!

Jak je vzrušující porušit pravidla, překročit vyznačenou stezku – SVOBODA větru…
Dochází mi to až o dost později, ale chci to napsat již nyní. Ta cesta má hlubokou symboliku. Ten výšlap byl nádhernou metaforou celého loňského roku, které „přece nemohl být tak krátký, aby už končil,“ jak vtipně podotkla Týnka.

Začíná to vzrušením, se kterým odjíždíme z domu na „noční výpravu“. Povzbuzeni kávou – ach, kolik káv jsem letos na těch benzínkách při tom únavně-dobíjejícím cestování vypila – šlapeme do kopce vzhůru. Stejně jako člověk ráno vstává s elánem a nadšením do dalšího dne a jeho mysl švitoří, povídáme si i my dvě – bilancujeme loňský rok, vizualizujeme, co bude. A kolem se všech stran prdí ohňostroje.

Jdeme poměrně rychle, svítíme si čelovkou před sebou. Máme jasný cíl – dojít na vrchol! I já jsem měla v tomto roce cíle a vize – splnily se do poslední! Citát – let your mind run to the corners it could never even imagine – se nejenomže naplnil, ale i přetekl. Pravda, ne vždy zcela a úplně jen v tom pozitivním. Poznala jsem, že limity jsou skutečně pouze v mé hlavě: získala jsem báječnou práci, dokázala to skloubit se školou. Zároveň však poznala ty nejstinnější zákoutí mojí mysli. To zvíře, které nosím v sobě, to destruktivní, nehezké a ošklivé já. Dneska vím, že je moje a už se proti němu nebouřím. V tomhle roce jsem však proti němu nejednou bojovala, snažila se ho zkrotit -  a má duše krvácela.

Vzrušení – nadšení – bolest – o tom všem byl loňský rok.
Tak nějak samy od sebe s Týnkou  přestáváme mluvit a každá se stahujeme do vlastní hlavy. Objevují se mi obrázky, plují myšlenky. Jdu a něco vevnitř mě stahuje, jako když vypouštíte kanálem vodu špinavé vany – och, i to se mi tolikrát stalo!

Kráčíc po „cestě snů“ jsem se zas a znovu ztrácela v tom bludišti vlastních myšlenek – byl tam strach i odpor, beznaděj i bezmoc. Myslela jsem to přitom dobře – mířila jsem na konkrétní cíl, ale úplně jsem se přitom zapomněla usmívat a koukat kolem.

„Jééé, koukej na ty světýlka!“ z přemýšlení mě vytrhne hlas mojí sestry a já nechávám ty smyšlené vrány odletět a upínám svou pozornost opět ven „Páááááni,“ vydechnou mé oči – „To je jako u moře!“

TOLIK SVĚTÝLEK. Tolik světel, tolik nádherných duší jsem v tomto roce potkala a pro tíhu vlastních myšlenek jim to často ani neřekla. A co víc – mluvit je jedna věc, žít TO věc druhá. A já to nejmíň žila se svou vlastní rodinou…

Máte už své předsevzetí? Já už ano – být víc pro druhé, míň se ztrácet v břečkách mysli nad mým životem. Však on se o sebe, kluk nějak postará.

JSME NA VRCHOLU!

A jsme tam o dvě hodiny dříve!!! Po sekundovém KONEČNĚ! Následuje otázka: „Co teď“?
Och, i tohle jsem prožila – dojdete na vrchol, dotknete se cílové rovinky, otočíte se a zeptáte se sami sebe: „A to má být všechno?“ „Pro to tolik povyku?“ „Tolik potu a bezesných nocí?“ „A nemohla bych tu cestu jít ještě jednou a tentokrát si ji užít?“

A KDY UŽ KONEČNĚ BUDEŠ SPOKOJENÁ? Křičí na vás ta rybářova žena, ale vy ji neslyšíte. Já ji neslyšela.

Nemít žádná očekávání – i tohle mě učil loňský rok.

Pokora – tu jsem si uvědomovala snad denně!

Po krátkém rozčarování, se rozjíždí zábava – posledních 120 minut roku 2014. Představte si, že vchází do dveří v celém svém lesku a nádheře jako váš idol vystřižený z hollywoodského filmu. Jak ten rok vypadá? Co vám přináší? Jaké plody Vám dává ochutnat? Co získáváte, když ho políbíte na rty?

Já v tom mám jasno! A Vy?

Petardy, rachejtle a šumění bublinek – opravdu něco skončilo? A jiné začalo? Nebo to všechno prostě jen pokračuje…

Tady nahoře mi dochází písmenka, která jsem si dva dny zpátky napsala do deníku:

„Láska bez rodiny je stejně prázdná jako úspěch bez uznání. Můžete být na vrcholu, ale pokud se nemáte s kým těšit a radovat – co z toho, že máte titul GÉNIA? Pak můžete být víc, jen tak upéct bábovku a sníst ji v rozhovoru nad aktuálními slevy LIDELU.“

Máčkám k sobě svoji drahou sestru a jsem šíleně šťastná, že je tady se mnou!
To řehtající se Já, které schází z vrcholu s kupou modřin na zadku rozhodně cítí, že část té staré holky zůstala utopená ve starém roce, pod těmi chipsy zalitými coca colou.

STANIŽ SE.

Jsou tři hodiny ráno. Auto je v garáži a dostavuje se zasloužená únava. Ano, loňský rok byl hodně i o vyčerpání. Zjištění, že i když děláte miliardy naplňujících věcí, potřebujete prostě odpočívat. Sem tam nic nedělat. Nenastavení si energetických hranic vede k tomu, že se cítíte jako ta upálená čarodějnice. Jste to však vy sama, kdo si staví vlastní hranici.

TENHLE ROK BUDE BLÁZNIVÝ!

„Jdeme do sauny!“ oznámím s nadšením, které probublalo ze zbytku kofeinu a cukrů, své sestře.
Potíme se do půl páté do rána. Horečnaté stavy těla střídají mrazivým sněhovým ochlazením buněk. Valíme se ve sněhu jako dva lachtani a je nám nádherně.

„Jestli je TOHLE důvod, proč lidé fetují, tak je naprosto chápu,“ říkám Týně s euforickým úsměvem, když mým tělem projíždí miliardy jehliček, zatímco má hlava je prázdná jako bambusová skořápka od kokosu.

Ten loňský rok byl zkrátka koňsky divoký, splašený a sprintující…

A já přeji nám všem, aby ten letošní 2015 byl nejenom koňsky silný a odhodlaný, ale i  uřehtaný a vyhazující si z kopýtka!


I HA HÁÁÁÁÁÁÁ