Recent Posts

Podzimní "JAK SE MÁŠ" aneb, když se Vám sevře krk

„Jak se máš?“ a hrdlo se sevřelo.
„Dobře,“ a v očích se objevily slzy.

Už zase nepíšeš!
                               Už zase nemedituješ!
                                                                              Už zase pravidelně necvičíš.

Děláš tolik věcí, které tě naplňují, a přesto ti v tom životě chybí cosi prostého – radost a spokojenost.
Stejně jako když se ucpe potrubí a voda nemůže proudit, podobně jako když se zacpe žíla a přichází infarkt, stejně tak nemůže proudit spokojenost tam, kde je vyčerpání. Radost nemá čas obejmout tě tam, kde neustále skáčeš z aktivity na aktivitu. Tělo se už pak nemůže mít ani sílu smát.
Oběd a čtyři ženy aneb tam, kde jsou ženy, jsou emoce vítány, a tak je výborná indické jídlo dosoleno kapkami slz. Každý v tom životě něco řeší. Ta hlava je prevít klouzavej. Vkrádá se do našich myšlenek a má pocit, že neustále něco není dost dobré, že ještě pořád nejsem tam, kde bych měla být. Že ještě nemám to, co bych už měla mít.

Práci, která mi bude vydělávat.
Vizi, která mě bude popohánět.
Lásku, která by mi dovolila na chvíli zapomenout na veškeré mé povinnosti
A nebo to všechno máte a o to hlubší je zoufalství ze mě samotné, že pořád nenacházím tu zpropadenou spokojenost…

Tak kde je? Přichází podzim – že by bylo na čase naplánovat úklid.
Houpačka – to je život! A tak jeden den mám pocit, že všechno končí. Že se vnitřně rozpadnu. „Hele drahá, a co kdybys sis to drama mohla zazpívat?“ a náhle se řehtám na celé kole.
Ale tomu předcházela spousta věcí. Vrba je krásný strom. Tiše stojí, vlní se do větru a naslouchá. Když se však člověk stane vrbou a vše se začne vlnit a chybí mu kořeny, může mít pocit, že praskne. Nezakořeněný strom se vichrem vyvrátí. Stejně tak i my se můžeme klátit pod vlnami zdánlivě drobným situací, pokud nevytváříme síť, která nás kotví.
Je to hrnec lásky smíchaný s přídavkem radosti. Okořeněný povinnostmi  i s kapkou smutku.

Všechny ty emoce, všechny ty pocity, všechny ty situace – je potřeba se vzdát chtění na tom, aby byly konečně v harmonii, v rovnováze, aby bylo vše vyrovnané.

Letně zimní neděle

Seděla na křesla naproti mě a čišela z ní osobitost. „Je to, jako když nedáš průchod svojí největší živočišnosti. Ta nevybouřená kreativita tě potom začne sžírat zevnitř a ty si nedokážeš pomoc! Prostě musíš!!!“

Bylo léto a přece podzim. Tráva měchově hřála. Slunce svítilo, hřálo a přesto nepálilo.
Ťapky měkce, bosy našlapovaly na žaludy, které sem tam spadly do trávy. Ve vzduchu byl cítit podzim. Nesel se celým dnem. Čaj začal víc hřát a hořkost kávy více brnkat na jazyk. Pivo na vesnických hřištích pomalu začalo zaměňovat za čaj s rumem.

Na hřiště, cesty i asfaltky začínají dopadat první listy stromů. I stromy si chtějí po celoročním listovém hávu odpočinout.

Večer, dřív než zapadne slunce – prší. A pak se v mračnech udělá obrovská díra a vy skrze ni pozorujte stříbřitě, zlaté cosi – máte pocit, že tam je váš domov.

Volant studí do rukou, za pár měsíců bude potřeba vytáhnout rukavice. Možná i čepici.

Koukáte na úplněk a víte, že teď je teď, ale doma jste TAM.