Recent Posts

TIP NA LETNÍ POCIT „ALL INCLUSIVE“


Pokud se ani Vám nepodařilo letos vyjet na vysněnou dovolenou k moři – nevadí! Ty pocity můžete zažít i doma, uprostřed Brna, uprostřed Vašeho pracovního týdne.

Vyzkoušejte následující:

  • Vstaňte ráno, až se Vám bude chtít a dopřejte si řádnou dávku ranního povalování
  •   Ještě se zalepenýma očima si připravte báječný fresh nebo smothies, nebo vlažnou vodu s citrónem – osvěží. Pak jen seďte a koukejte z okna.
  •  Zacvičte si: jógu, protažení, pár kliků – cokoliv, co se Vám bude chtít. Do ničeho se nenuťte
  •            Připravte si vydatnou snídani, jakobyste měli možnost vybrat si ji z baru all inclusive.
    •              U mě vyhrála míchaná vajíčka s olivami a rajčaty, domácí bezlepkový, bramborový chleba a salát z rukoly s ředkvičkami a naklíčeným mungem
  • Uvařte si vynikající čas – udělejte ho výjimečným: do černého bergamotového jsem přidala lžičku melasy.
  • Koukejte z okna a rozjímejte, jaký asi bude Váš další den? Vymalujte si jej –
  • Pusťte si k tomu Spotify a PlayList Mellow morning

Udělejte si dobře v pupku a nechejte rozlít příjemné pocity všude po těle. Uvidíte, že Vám nebude vadit, že kolem Vás nelítá řada číšníků uprostřed hotelového resortu.


A dejte vědět, zda Vám to taky fungovalo =)

„A v takovou chvíli, přísahám – jsme vážně NEKONEČNÍ!“



Dneska se to stalo. Bylo to jako scéna Charlieho malá tajemství, kde hlavní hrdina vystrčí hlavu ze střešního okýnka a při průjezdu tunelem mu v duchu zní hlas jeho Mysli:

„Vidím ji, tu chvíli, kdy cítíte, že nejste jen smutným příběhem. Jste naživu! A postavíte se a vidíte všechno, co Vás udivuje. Posloucháte tu písničku, kterou tolik miluje. A v takovou chvíli, přísahám – jsme vážně NEKONEČNÍ!“




Unavená, po jedenácti ti hodinové šichtě, cvakám na batoh brusle a snažím se nevnímat únavu, která je všude po těle. Do uší zapínám PlayList s názvem Mixík – nostalgický soubor asi sta písniček, když mi byl náct. Taky jej máte? Dva kilometry, tři pět…jedu, posouvám se. Měla jsem pocit, že to kolo nějak nejede: „Asi je potřeba jej dát do servisu.“ No, ale na bruslích to neukecáte… Osm…až to odjedu, zajdu si na kafe... Tak jo, buď na sebe hodná, jsi jen unavená…

Koukám do okolní přírody. Jaké to asi je, žít v Kanadě? Být obklopena přírodou? Jen tak být? Zeleň mě uklidňuje víc, než dlažební kostka, kterou byste mě praštili do hlavy. Tekoucí voda! Chabý náznak přírody ve městě, kde se hrstka nás běžících či jedoucích rozhodla uniknout tepajícímu konzumu. Alespoň na chvíli…

Nohy jsou jako Hurvajzovy – dřevěné. Břicho jaksi těžší. Hlava příliš intenzivně orientovaná na budoucnost – konkrétně tu kofeinovou.

BENG!

A PAK TO PŘIJDE! Začne hrát ONE DAY IN YOUR LIFE od Anastecii. A moje tělo, i přesto, že včera s podtáckem naběhalo kdo ví kolik kilometrů po restauraci, začne samovolně zrychlovat. Mým bruslím na boku narostla křídla, jako když James Bond zmáčkne zázračné tlačítko a odlepí se od země. Sprintuju. Tančím. Najednou existuju jenom Já a ta zeleň kolem.  

Plány týkající se ambicí.
                                               Obavy finanční…
                                                                              Touhy gastronomické…

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PUF

Všechno je to pryč!
                                               Je tady jenom to TUT, jak říká Goenka.

Je krátké, je vzácné, ale je MOJE!

Jedu, směju se – mým tělem proudí endorfiny. Je to takové to nepopsatelné uvolnění, které cítíme, když si objednáváme druhou, třetí skleničku (mě stačí decka).

Netřeba alkoholu, to geniální tělo to umí samo. Stačí mu dát správnou potravu. A když to bude potrava duševní, nemusíte u toho ani jíst!

Po sprintu přichází smích bránice. Sjíždím z kopce. Potřeba být v kanadských lesích, u novozélandské řeky zmizela. Ať jste, kde jste – mě to obyčejné štěstí potkalo tady, v Brně. Za Maloměřickým mostem, kudy vede cyklostezka. Láka hospůdkou Na konečné.

V té setině, která v daný moment trvala VĚČNOST, mi to bylo jedno. Jakoby se před Vámi rozevřela opona a někdo Vám podal nápoj Svobody a vy nadšeně přikývli. Ne, vykoupené luxusem a penězi.
Každý to TUT máme v sobě: moment, kdy cítíte každé tepání vašeho těla. Moment, kdy překračujete hrany Vaší mysli a doopravdy vidíte, co se děje kolem Vás!

Ty vzácné chvíle, kdy máte pocit, že ten moment bude věčný.

Co je to pro Vás?
                               Tanec?
                                               Povídání s přáteli?
                                                                                              Běh?
Dnes jsem si uvědomila, že mám ráda několik svých potřeb:

Mluvit lidmi – ideálně u dobrého jídla či pití.

Pohroužit se tiše do řádků příběhu, kde se dozvídám mnohé o sobě samé.

Pozorovat červencové třepetání listí stromů uprostřed podzimně chladného Brna.


Najdi svoje Nekonečno  - stojí to za TO!

Kladivo na vlastní představy a hup zpátky do normálna


Říká se, že v momentě, kdy se Váš deník odmlčí, tak se dějí životní změny…
Psala jsem denně – teď má prupiska  již několik měsíců mlčí. Najednou není chuť život zaznamenávat, protože převládá obrovská touha ho žít.

Moje prsty se pohybují po klávesnici. Nejistě. Pomalu. Je to, jako když pianista po několikaměsíční odmlce přistoupí ke křídlu, na kterém je přehoz. Pomalu jej ohrne, usedne na otáčecí židli. Rituálně nadzvedne desku. Něžně položí prsty na bílé klávesy a pak pomalu zmáčkne C, aby se ujistil, že zní stále stejně. Cítím se stejně.  I já právě zjišťuji, co moje myšlenky dokážou, když se dotknou nootebokových tlačítek.

A o čem budu psát? O tom, co žiju? O tom, co něžiju? O tom, co co bych chtěla žít???
V životě se říká: nelpi na tom, pusť to! Ale řeknu vám, je snazší pustit poslední značku iPhonu do propasti, než se vzdát vlastních představ o tom, jak chcete žít. Mít plány je fajn, mít přeplánováno je únavné. Je to však také forma bezpečí. Když nevíme, co bude, jak to bude – musíme se otevřít nejistotě.

Je potřeba se naučit vyčkávat. A vzhledem k tomu, jak nás v dnešní době prudí delší fronta v Albertu, je kurňa těžké naučit se čekat… Na začátku léta se mé plány do budoucna roztříštili jako křišťálový zámek. Ten zámek byl vznešený, byla jsem v něm v bezpečí. Až dnes pomalu začínám chápat, jak pevné měly západy. Lpěla jsem na těch představách a každý večer jsem je tak silně uzamykala v komnatách, že se mi zkřivily vlastní klíče. A postupně přestávaly pasovat. Já je však stále urputně rvala do těch stejných dírek. Jakoby se ty klíčové dírky proměnily v plastelínu a začaly se samovolně měnit. Nelíbilo se mi to. Někdo mi pěkně zamíchal kartami. Přišla panika. A já si dokolečka četla článek  Moudrá žena důvěřuje a umí čekat. Zas a znovu jsem otvírala knihu Sebelásky. A nedocházelo mi, že pořád opakuju ty stejné vzorce: že se pořád urputně snažím.


Bylo to jako bodlák: čím víc se ho chcete zbavit, tím pevněji se drží vaší mikiny.

Nevím, jestli to bylo napsané ve hvězdách – upřímně jsem momentálně dost ezo-skeptik. Nevím, zda to byl osud nebo náhoda. Každopádně jsem si dnes konečně schopná říct: co kdyby tam prostě nebyl žádný hlubší smysl? Co když se to prostě všechno jen blbě sešlo? Ptáte se na recept na opravdové Já?
Zdravotní problémy zahustěte nedostatkem sebevědomí pramenící z neúspěchu. Dostanete hmotu ve tvaru „jaký to doposud mělo celé smysl“? V kombinaci s 36 stupni a super oteklou pusou po extrakci dvou osmiček získáte táhnoucí se těsto: říká se mu zpomalení. Koukáte na hýbající se stromy: den, dva, tři -  a pod vší tou frustrací Vám dojde, že Vám je vlastně dobře! Co dobře – SKVĚLE! Nikam se nehoníte, nic nedokazujete, máte čistou hlavu. A světe zboř se, hajzle spadni  - najednou o tom nečtete, ale
KONEČNĚ TO ŽIJETE ! ! !

Vzpomínám na prosincový seminář roku 2016. Na kusu papíru mám napsané pocity, jak se chci v roce 2016 cítit:

ZÁŘÍM 

            PŘETÉKÁM ŠTĚSTÍM

JSEM LÁSKA

JSEM INSPIRACE

JSEM SEXY

CÍTÍM SE SVOBODNÁ             JSEM HOJNOST


A tehdy jsem byla i dost hloupá, protože jsem měla EGO-MEGA-GIGA plán, který mi měl tyhle pocity zajistit. Asi se teď nebudete moc divit, když Vám řeknu, že nevyšel  ani jeden jediný. A musím Vám říct na začátku toho pádu nebyl ani jeden z těch pocitů…ale možná je to létem, možná je to přijetím neznáma… Je skoro půlka července já KONEČNĚ začínám být vděčná, že mé plány nevyšly.

Ráno vstávám, koukám do zrcadla a už si nenadávám na tu tvář, co mi kouká do očí. Přijímám se taková, jaká jsem. Nepomohlo mi číst knihy. Pomohli mi lidé kolem. Zámek se rozpadl, uvolnil okovy a tím i mou představu, jak bych měla vypadat. Vstávám a zářím!

Když mi poslední týdny nebylo dobře a mohla jsem jen ležet. Nemohla jsem být akční, v pohybu, někdy si ani číst. Tehdy jsem jen koukala z okna na hýbající se stromy, jen jsem byla. A cítila, jak jako nádrž přetékám štěstím. Bez jakékoliv věci, zkušenosti – jen jsem ležela a nic jsem nemusela!

Často dáváme druhým, abychom zapomněli: jak jsme osamělí, jak se cítíme nemilování; abychom přehlušili, jak velký máme strach…v momentě, kdy je vám zle, nemáte ani sílu milovat okolí za to, že vám věnují tolik lásky. Avšak, když bolest pomine, dostaví se takový příval lásky, že je vám zase dobře, že nevíte, co s ní! Je to tak mohutný příval nostalgie jako první podzimní káva na zahradě, kde sluneční paprsky ještě svítí, ale už letně nepálí. Stáváte se láskou.

Často chceme druhým poradit, vyřešit za ně jejich trápení. A oni přitom tak často potřebují jen vyslechnout! Až když nemáte energii, vzdáte veškeré vaše „vrba-role“. Náhle tam sedíte obnaženě jako strom bez listí a Vaše větvě – to je TO skutečné, co doopravdy naslouchá. Náhle nemáte ambice radit či složit puzzle problémů vašich přátel. Jste inspirací, která přikyvuje, občas něco řekne, nebo jenom tak mlčí. A ví, že to stačí.

Pod tím vším je nepopsatelná svoboda: jen tak být a nevědět, čím jsem. Jen si tak ráno vstát a nevědět, jak ten den bude vypadat. Jen se tak koukat do paprsků slunce a nevědět, jak slunečná bude budoucnost. Když ten čas před přítomností přestává pozbývat jakýchkoliv pravidel, přestáváte na něj věřit… A právě tehdy ucítíte vítr na Vašich tvářích, který Vám do uší šeptá: Teď, teď, teď!

Přála jsem si být finančně „za vodou“ – místo toho jsem se utopila ve svých ambiciózních podnikatelských plánech a šla do restaurace leštit skleničky a roznášet špagety carbonara. Vzpomínám na knihu Jak mi Starbucks zachránil život. S každým dalším uvařeným expressem se vrací pochroumané sebe-vlastnosti jako: vědomí, jistota. Vystřihnout si je z knihy, nalepit si je na čelo – to neudělá stejnou službu jako pocit „že to zvládnete“ – a i když je to „jenom“ obsloužení klienta. Ty pocity jsou jako řeka – přelévají se z jedné oblasti Vašeho života do druhého. Ráno jezdím ulicemi na kole a cítím hojnost kolem sebe. Vidím hojnost v podobě očí, se kterými se střetnu. Slyším hojnost v podobě zvuků, které doléhají k mým uším. Ach a co teprve ta hojnost v podobě chutí:  KOLIK CHUTÍ MÁ LÉTO???? Dokážete to spočítat? Meloun, Aperol Spritz, café freddo, Rosé, zmrzlina…. Usmívám se jako Hojnost a i se tak cítím. A to i přesto, že mám prázdnou ledničku a na účtu míň peněz, „než bych si představovala“.



Představy, plány, ambice, vize, smysl byly kladivem, které ubily mé živé a nespoutané Já. Ale jen tak se z placky mohlo zrodit něco opravdového, co na komentář vlastní mysli: „Ježíííš, to je ale divné období,“ dnes odpovídá: „Houbelec! To je normální život!“