Recent Posts

Malé velké věci

Malé drobné věci jako mini-struhadlo v zázvorovém čaji.

Hnědé malování klenby pokoje, které prostoru dodává na velko vzdušnosti.

Bio bedýnky místo poliček.

Domácí svícen vyrobený z kúry stromů.

Horká čokoláda s marshmallow

a babiččina bábovka, která je bio&alter&a všechno.

Přátelský hlas a klábosení.

Malované polštáře, které vás svým vzorováním vedou hluboko do duše.

Skořice v čaji

a hlava pulzující v rytmu černého teinu a

a vnitřní klid přes to poblikávající.

Harmonie měkkého nedělního slunce, které nehřeje.


A tramvaj! Jedoucí městem i minulými vzpomínkami.

A to všechno jsem Já...


A v tom úplně obyčejném nedělním odpoledni mi dochází, že kdybych NIC z toho, po čem toužím, nikdy nedokázala...

...zůstal by mi právě TENTO moment dokonalé vnitřní harmonie.

A to je víc než málo - protože TEN mi nikdo nemůže vzít...




10 věcí, které o tobě (téměř) nikdo neví

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

A JAKÉ JSOU TY TVÉ....

VEGETARIÁNKA, KTEROU VYLÉČILO MASO

„Všechno kolem jsou jen příběhy, kterým se rozhodneme věřit anebo taky ne,“ řekl mi nedávno Jirka Charvát. A ta věta mi připomněla změnu, kterou právě procházím.


Do rukou mi jako z nebe začaly přílétat knihy Robina Sharmy, Louise L. Hay a Eckharta Tolleho. Víra v to, jak funguje společnost, kterou mi před sedmi lety dávalo studium sociologie, se roztříštila. Zcela nevědecky jsem hltala informace o fungujících principech života hlubších, než jsou z hloubkové analýzy dat. Dvacetileté holce se rozbily akademické brýle. A s novým pohledem na svět přišla do života řada změn – většina z nich byla špatně stravitelná hlavně pro moje okolí. Třeba že jsem přestala jíst maso.

Koupila jsem si Průvodce začínajícího vegetariána, prošla kurzem vegetariánství v praxi od Škvařilových, na FB jsem si našla vegan události, kde se scházela komunita lidí, kteří žili příběhem, kterému věřili. I tak mě ale české pochyby o bezmasé stravě vnitřně dost strašily.
Proč nejíst maso? Byly to důvody etické „nezabíjet živou bytost“, důvody zdravotní „po vysazení masa se cítím lehčí a spravilo se mi zažívání“ i ekologické „víš kolik je potřeba vody a jídla na vykrmení jedné krávy, která se pak rozřeže, naporcuje a ve finále třeba v Tescu vyhodí“?  Dávalo mi to smysl! Cítila jsem se skvěle a měla jsem kolem lidi, kteří potvrzovali to, co jsem pokládala za správné.

Krize na studiích způsobila další hledaní odpovědi: „kudy vede moje cesta“. A tak jsem se potkala s terapií Cesta. Seznámila jsem se s lidmi, kteří věřili, že to, co v životě žiješ a prožíváš, je odrazem tvých emocí, které roztáčíš uvnitř. Toto přesvědčení nevznikalo na základě čtení akademických ani jiných osvícených textů, ale z jedinečné zkušenosti metody, kdy se díky průchodu emocionálními vrstvami propadnete do něčeho, co tvoří vaši skutečnou podstatu. Do radosti, smíchu, klidu a lásky.

http://bit.ly/2A3fR8E

Po takovém prožitku „na vlastní emoce“ už nelze na druhé koukat skrze výčitky a křivdy jako dřív. Pochopila jsem, že všechny agrese jsou jen obrannými mechanismy ega. Že pod nánosy strachu, jízlivosti a zlosti je VŽDY dobrý člověk.

I v této komunitě vegetariánství dávalo smysl. Ječmenem a chlorellou odstartovalo mé veganské období, které se samovolně přehlouplo v raw. Zvedal se mi žaludek nejenom ze syrového masa, ale i sýrů. Snídat mrkev s jablkem a oříšky mi připadalo naprosto smysluplné. Svým jídlem nikomu nebližuju, paráda! Měla jsem spoustu energie a jakékoliv vařené jídlo mi ji ubíralo.

Dnes si říkám – bylo to tak skutečně nebo jsem tomu jen pod vlivem okolností uvěřila?

Po nějakém čase mě ale každá mrkev, rajče i paprika začaly šíleným způsobem tlačit v břiše. Vydala jsem se tedy znovu na cestu, hledat -  a potkala jsem se s tradiční čínskou medicínou, která apeluje na to jíst podle tělesné konstituce, v návaznosti na roční období. Otevřely se mi dveře do světa potravin, které tělo ochlazují a zahřívají. Pochopila jsem význam mé tělesné konstituce. Po pohance s mrkví jsem málem vyletěla do vesmíru – tak dobře to dělalo mému pupku!
„Měla byste zařadit více masa,“ říkala mi má čínská léčitelka, ale já byla hluchá. Stále ještě jsem věřila, že nejíst maso je správně. Stala jsem se terapeutkou Cesty a začala pomáhat lidem s jejich emocionálními problémy.

Klienti a klientky mi často říkají, že mám velké štěstí, že jsem potkala terapii Cesta v tak mladém věku. Ale řeknu vám, není to žádný med. Odstartovalo to ve mně řadu procesů, které pro 21letou holku nebyly úplně jednoduché. V života, kde mí vrstevníci chodili „kalit“ a „chlastat“, si s nimi povídat o smyslu života fakt nemělo smysl! Začala jsem znovu hledat…
Ve 23 letech jsem se potkala s klukem, který měl v sobě NĚCO, co jsem chtěla taky! Překvapilo mě, že spoustu věcí, které jsem já znala z Cesty (a často si připadala moudrá jak Šalamoun), znal i on -  jen odjinud. Pověděl mi o meditacích Vipassany.

Dnes zpětně vím, že se mi líbil především jeho klid a vyrovnanost, kterou jsem uvnitř necítila.

Photo by Jojo Norell

Nespavost, zažívací problémy, úzkosti, asociální sklony a depresivní epizody, mě vedly k tomu, že jsem si sedla svůj první kurz Vipassany. Seděla jsem na zadku víc jak 12 hodin denně a dovolila, aby vyplouvaly na povrch mé mentální vzorce, tak silně fyzicky zakořeněné ve vlastním těle. Díky meditacím jsem na úrovni buněk prožila to, co jsem ve 21 letech poprvé slyšela ve filmu Tajemství:  

„Jediná realita, která skutečně existuje, je ta, která se děje uvnitř nás – vše ostatní je jen odrazem našeho vnitřního prožívání.“


Buddhovým učením se mi otevřely zase další dveře. Co mi meditace přinesly jednou větou? Vyrovnanost mysli s vědomím, že se vše neustále mění. Příběh Buddhy mi byl navíc i skvělým potvrzením toho, že jíst maso je špatně. Jenže….

…přišla změna…

Kde se vzalo tu se vzalo, přišlo velmi stresové období plné změn: dvojnásobné selhání ve škole, existenční strachy spojené s hledáním prvního zaměstnání, stěhování do velkoměsta.
Potřebovala jsem se nějak ukotvit v sobě, protože kolem mě se vířil oceán a všude byl jeden velký chaos. Úpěnlivě jsem se snažila držet něčeho, co už jsem znala, jenže mi nic z toho nefungovalo.

v  Ztratila jsem víru v terapii Cesta
v  Meditace? Ani omylem!
v  Staré triky „kafe a cukry“ mi nefungovaly.
v  Ani s jídelníčkem bez lepku a laktózy jsem se nemohla normálně vys***
v  Zoufalství – kde je příčina? V těle nebo v psychice?!!!
v  Nepomohly ani odvary z TČM.
v  Super vachrlatá psychika: neustálé pochyby v sebe sama, pocity nedokonalosti a nespokojenosti z čehokoliv, co dělám.
v  Každý den byl boj o to, aby mi bylo co nejméně fyzicky zle.
v  Na radost ze života nebyla kapacita.

Ztracená na cestě…

…se objevila nová odbočka. Vydala jsem se na Pouť českou krajinou a došlo mi, jak silnou a léčivou moc příroda má. Volání mé umělecké duše, která v práci krvácela čím dál tím intenzivněji, jsem pochopila díky Soulcfrat – síla duše.

Příběh Billa Plotkina, který na vrcholu své vědecké kariéry všechno opustil, protože jeho Duše už kopala tak silně, že se to nedalo vydržet, se mnou silně zarezonovala. Dovolil si opustit všechno, „co by se podle společnosti mělo“ a dnes pomáhá lidem najít odvahu podívat se na to, kým doopravdy jsou.

Potřeba zase splynout s přírodou, mne letos vyslala na ženské putování.  V přírodě při ranních probuzeních se mi vracely vzpomínky na lehkost těla, které šlo ráno do školy a těšilo se! Záblesky odpočinutého těla, které se s radostí probouzelo do prázdninového dne plného letního slunce. Na to jsem vzpomínala v těle bez špetky energie, bez schopnosti pochopit, co dělám TAK špatně. Proč se proboha cítím tak mizerně…



V knize Plotkina jsem narazila na báseň Rilkeho:

Jak jistě zákon přitažlivosti
silný jako oceánský proud
zmocňuje se i té nejmenší věci
a táhne ji k srdci bytí.

Každá bytost - 
každý kámen, květ i dítě - 
je držena na svém místě.

Jen my ve své aroganci
odstrkujeme se od toho, k čemu každý přináležíme,
pro jakousi prázdnou svobodu. 

Kdybychom se jen odevzdali moudrosti země,
mohli bychom růst zakořeněni,
jako stromy.

Místo toho se zaplétáme do smyček vlastního tvoření
a bojujeme,
osamělí a zmatení.

A tak jako děti
začínáme se znovu učit od věcí,
neboť ony spočívají v srdci božím;
nikdy ho neopouštějí.

To nás mohou věci naučit:
padat,
trpělivě a důvěřovat vlastní tíži.
I pták tak musí učinit,
než může vzlétnout.

Rainer Maria Rilke

Při čtení mě verše silně udeřily do očí!  Musím ve svém stravování něco razantně změnit! TEĎ HNED!!! Ale mojí mysli, navyklé na kávu a cukr, se do toho vůbec nechtělo… Nedokázala jsem to…Připoutanost na příběhu o správnosti nejíst maso, byla silná.Znamenalo by to opustit všechny příběhy, kterým jsem doposud věřila.

O ketto stravě jsem poprvé slyšela ve videu Tomáše Hajzlera. Už tehdy ve mně tento příběh vyvolával děs – byl totiž totálně mimo rámec toho mého! V mém těle ale cosi toužilo po míchaných vajíčkách se slaninou s pořádným kusem másla! 

Má pokračující hypoglykemická rána mne dohnaly k lékařce, která mi doporučila „zkuste paleo stravu,“. Byla jsem dost vyděšená. Znamenalo to přehodnotit z gruntu mé představy o zdravém stravování: vyměnit tofu za vajíčka, luštěniny za steak, opustit odpolední kávičky s dortíky jako přísun energie, a věřit ve vlnu tuků. Se změnou jsem vyčkávala…

Ale jógový víkend, kde nám vařila foodbloggerka super zdravou a vyváženou veganskou stravu, byly pro moje zažívání posledním hřebíčkem do rakve. JDU DO TOHO! Odhodila jsem sacharidy jako hlavní zdroj energie a ze dne na den jsem přivítala pořádný živočišný tuk, maso, ořechy a semínka.

Domnívám se, že v zásadě neexistuješ. Potřebuješ mě, abych ti potvrzoval, kým jsi,“
říká mi Jirka u oběda mezi sousty jeho salátu s jablkem a mého vepřového závitku s grilovanou zeleninou.

V knihovně jsem vybrakovala regály o paleo výživovém směru. Při pročítání knihy Jídlo na prvním místě jsem se jen pousmála nad příběhem stravování vysvětlovaný „návratem ke kořenům“ a jídlu našich předků dřív, než začaly rafinovaně upravované potraviny. Věděl to už Hrabal:

„Příběh, všechno má příběh – jen ho stačí vidět.“

Mohla jsem si spoustu mých mentálních stavů ušetřit, kdybych dříve přestala slepě věřit, že maso je špatné? S přechodem na paleo stravu se totiž stal zázrak nejen v mém těle, ale hlavně na úrovni psychiky. Jaké změny si uvědomuju?

v  Pravidelný záchod, bez nafouklosti střev, při vyprazdňování mi není na zvracení.
v  Lehkost v těle.
v  Navrácení přirozeného pocitu hladu.
v  Příval energie bez nutnosti pít kávu.
v  Mizí mé dosavadní úzkosti.
v  Problém ≠strach ze selhání --- problém = pojď do akce a vyřeš ho!
v  Mizí pocity ošklivosti – jsem plná, ženštější a cítím se dobře tak, jak jsem.

Nenaplnily se ani mé obávané představy s masem spojení, že:

v  Přestanu meditovat – ba naopak, zase sedím a medím.
v  Nebudu cvičit jógu – cvičím s radostí každé ráno a je mi skvěle.

Ano, cesta je skutečně jen jedna. Je to ta, která je vydlážděná naší zkušeností. A jako taková může mít nekonečné množství variant, odboček i slepých uliček…


http://bit.ly/2zWwm9c

Jirka se se mnou po obědě loučí a do ruky si bere knihu
Na prahu změn

Jdu si ji pro zajímavost půjčit a přečíst, i přesto, že věřím, že je uvnitř mě něco, co mě vede lépe než všechna písmenka knih světa. 

Každý někdy zažil:

Že jeho srdce přetékalo radostí.

Dno černější než ta nejproklatější studna.

Okamžik „je mi hezky“, který stačil k dokonalému pocitu štěstí.

Kvalitní povídání s přáteli, které zasytilo víc než dušené hovězí.

Že byl zamilovaný do dvou osob zároveň.

Že se mu zabarvilo oblečení v pračce.

Jaké to je připálit jídlo…
                                            …přesolit jídlo…
                                                                          …hladovět.
Každý někdy zažil odevzdání v okamžiku dávání.

Pokoru, která mu vrhla do očí slzy nad lidskou dobrotou…

…a rozpustila třeba jen kousek jeho ega.

Okamžiky, kdy ticho bylo nepopsatelně povznášející a léčivé…

…nebo i drásající k nesnesení.
Ztrátu milované věci, drahocenné osoby.

Spálil žehličkou oblíbený kousek oblečení.

Jaké to je, když vás kadeřnice „vylepá“ víc, než jste si představovali.

Každý se někdy pozastavil nad tím, zda je na konci duhy skutečně podklad.

Si někdy užíval klidné plynutí řeky při pohledu na stromy, které přechází do podzimního zbarvení.


Ach člověče…jestli jsi něco z toho nezažil – máš se ještě na co těšit!
A ty, který výše popsané dobře znáš – raduj se!
A čekej, kdy ty okamžiky přijdou znovu a pokus se vnímat, v čem jsou jiné. Nové. Hlubší…


(Některé se totiž budou pravděpodobně opakovat…)






Věřím:


-        V čistou dětskou duši
-        V dobro lidstva
-        Že existuje pravá láska bez nutné vazby na druhého člověka
-        V sílu přírody
-        V mezihvězdné galaxie
-        V posmrtný život
-        Že se stanu spisovatelkou
-        Že je přirozené být zdravá
-        Že existují víly a andělé
-        Že věřím
-        V moc vědomých snů
-        V sílu úplňku
-        V uvolnění smíchem


-        Že i TY V NĚCO VĚŘÍŠ!

http://www.galeriepastelka.cz/









GOAP: geniové, osobnosti, autority, perzóny


„Takže, na kolik výstav?“
„Na všechny tři.“
„Dobrá, takže to máme 3 výstavy, jedno studentské vstupné, to je za 250 korun.“
Kartičku vidět nechce, sleva 100 Kč mě potěší – nebráním se jí.
„Můžu platit kartou?“

„Vy už jste tu výstavu viděla?“ ptám se paní na pokladně.
„Ne, neviděla, ale je hezká, je hezká…Takže kartou?“

Jako lidi z Keni – pracují na polích s kakaem, kteří nikdy neochutnali čokoládu…

            ∞


Poprvé jsem se do něj zamilovala v Madridu. Stál tam a díval se na mě tím svým tajemným pohledem a nemusel nic říkat. Mluvil mi z duše i bezeslov. Hovořil ke mně skrze každou svou linku. Mluvil na mě skrze své obrazy. Promlouvala ke mě každá jeho linka. Už tehdy jsem měla ráda jeho šílenost. Snad proto, že je to část i mé osobnosti, kterou ráda nechávám volně se projevovat. Rezonovala jsem s jeho názorem na relativitu času. Dlouho jsme se neviděli, a tady v Praze mě překvapilo, kolik nových věcí mi o sobě prozradil. Dýchala jsem jeho přítomnost skrze obrazy a užívala si, jak má vnitřní umělecká složka šílí a křičí o slovo!

„Lidé milují tajemství, a proto milují mé obrazy.“
                                                                                                           Salvador Dalí


Byl to muž, který vystudoval madridskou Akademii výtvarného umění. Přátelil se Buňuelem, Lorkou a Picassem. Avantgarda smíchaná se surrealismem čišela z každého kousku nitě jeho plátna.
Co jsem se o něm dozvěděla nového? Máme ho spojeného s profláklými obrazy…

https://img.signaly.cz/upload/8/4/072c79c23682ab623035b07660768b/Image00001.jpg

…ale na této výstavě mě překvapilo, že se zajímal i o svět, který bychom dnes označili jako EZO. Maloval anděly. Ztvárňoval to, jak funguje mysl. Filozofoval nad životem. To, co se dnes snažíme uchopit přes různé alter světy i meditace, bylo evidentně tématem i jeho století! Maloval i obrazy historické - objevuje se na nich Quijote, Cervantes, Trojský kůň a další a další řecké i mýtické bytosti a obrazy. Dalí zkrátka kreslil všechno, používal různé styly, tvořil sochy, maloval na talíře, tužkou, patlal barvami. Z jeho surrealismu se mi tajil dech. Nejvíce času jsem strávila u obrazu Život je sen a detailně si prohlížela každý každičký detail – má fantazijní mysl se mohla zbláznit radostí!


Druhým obrazem, u kterého jsem se propadla kamsi hluboko, byl ten s názvem Požehnání.


A co má velikán Salvádor Dalí společného s ČR?  V roce 1969 se na podzim v Paříži potkal s českým fotografem, Václavem Chocholou, který měl tu možnost pobývat v jeho přítomnosti a fotit ho.

http://www.designmagazin.cz/foto/2014/02/vystava-salvador-dali-kunstraeume-7.jpg

http://artinbrief.pl/wp-content/uploads/2015/04/vaclav-chochola.jpg



Life is a pink box/ Život je růžová krabice. Tohle bylo největší překvapení celé výstavy umělce, o kterého jsem stála nejméně. Člověk, který ve 20. století zamával s uměním, když dal v Americe vzniknout pop-artu. V New Yorku o něm brzy věděl celý svět, ale zdaleka ne celý svět věděl, že jeho rodiče byli rakousko-uherští přistěhovalci z městečka Miková (dnes součást severovýchodního Slovenska).

Znáte ho jako umělce, který pomaloval plechovku na tisíce způsobů a jistojistě jste viděli i nějakou jeho Marilyn Monroe.

http://bit.ly/2yQEAiA

http://bit.ly/2iiC6Cx



Novinkou pro mě bylo jeho spojení s Velvet Underground a banánovou ilustrací jejich desky.

http://bit.ly/2gmj1Mb


Andrej Warhola, známý jako Andy Warhol v době boomu sociálních médií prohlásil:

„Každý si jednou zažije svých 15 minut slávy.“


A po jeho smrti, v nedožitých 59 letech, po nemoci se žlučníkem, jeho přítel prohlásil:

„Ale Andy Warhol je má navždy.“


O tomhle umělci lidé často mluví s božskostí v očích. Já na něm nikdy nic tak zvláštního neviděla. Výstava mi však odkryla velmi zajímavé rodinné pozadí jeho tvorby. Díky odkazu na jeho kořeny, mě Andy chytl za srdce. Možná spíše za ego tím, že o sobě prohlašoval, že je povrchní egoista, a ví to o sobě. Každý, kdo ho znal, však věděl, že to není křivák, ale člověk s dobrým srdcem.

O Warholovi byla natočena řada filmů. Skrze jeden, který jsem viděla, jsem si vytvořila obrázek geniálního, ale dost nevyrovnaného umělce, kolem kterého neustále pluje obláček sex, drugs and rock´n´roll. Tento obraz se mi rozbil, když se mi odkrylo jeho křesťanské prostředí, ve kterém vyrůstal, a ke kterému se ale nikdy veřejně příliš nehlásil. Dal vzniknout továrně na umění Factory, kam lidé chodili rádi ne primárně kvůli velké umělecké hvězdě, ale pro prostor, který Andy vytvořil k inspirativnímu setkávání.

Bylo trochu zvláštní procházet se místnostmi s výpověďmi jeho sourozenců a rodiny. Listovat si rodinnými fotkami, kde byl Andrew ještě malý a obyčejný kluk. Jaké by to pro něj asi bylo? Projít se muzeem sebe samého?

Na jeho výstavě jsem se od srdce zasmála sérii komiksů Life is a pink box.

Foto bohužel není - vybil se mi foťák - zajděte si tam!

Na dobro se tak rozbořila pevná niť mezi tímto umělcem a plechovkou od fazolí. Nově ve mně vzniklo klubko plné produkce filmů, komiksů a grafik od CDček. To, co dokázal, je obdivuhodné ještě z jiného důvodu  –  v dětství si ošklivě zlomil ruku a při srůstání se špatně hojila. V nemocnici mu ji museli znovu lámat – byla to jeho pravá ruka, kterou celý život maloval.

"Vydělávat peníze i pracovat je umění. A nejlepším uměním je dobrý byznys."


Pro mě pořád tak trochu podivín, ale od výstavy muž s velkým srdcem, který byl vděčný každý den za to, co dělá.

                     ∞


„Za dvacet minut zavíráme, slečno.“
„To je v pohodě, to stihnu.“
Obrazy tohoto pána jsem vídala jako malá, ještě dřív, než jsem se naučila číst a psát. Babička je měla vyplakátované na dveřích pokoje, kde jsme si se sestrou hrávaly. 

http://bit.ly/2geFjip


Na záchodě visel, všechny ty roky, kdy jsem vyrůstala, kalendář s jeho 12 ženami. Alfons Mucha, umělec, který v ženách viděl bohyně. Při pohledu na jeho obrazy mnou opět projíždí uvědomění, jak jsou ženské křivky dokonalé!

http://bit.ly/2gn3OO3

I zde pro mě bylo schováno nové překvapení. Nevěděla jsem, že Mucha maloval i návrhy poštovních známek nebo historické osobnosti jako třeba Jana Žižku. Zpětně mě vlastně překvapuje, že mě to překvapuje, když je autorem Moravské epopoje – velkoformátových obrazů.

http://bit.ly/2yItI2h

Když se hlásil na uměleckou školu, řekli mu, aby si raději našel jiné zaměstnání. Na to se Alfons Mucha proslavil v Paříži (1895) svým plakátem pro divadlo Renaissance, na představení Gismondy s proslulou herečkou Sarah Bernhardtovou. To odstartovala jeho dráhu nadaného malíře. Maloval kampaně k sušenkám, pivu, vínu… Dokázal ze spotřebního zboží udělat kousek umění, který všichni chtěli: talířky, kávové sety, plechovky na sušenky. I já se mlsně procházím v obchůdku s jeho věcičkami, a jsem fascinována pocitem, jak z TAKOVÉHO hrníčku asi chutná ranní čaj.

                                                                           ∞ ∞ ∞

Tři muži s různými vztahy k Česku. Pro mě tři obrovské inspirace, které mi poskytly jízdu po tobogánu vlastní fantazie a nakoply k další tvorbě. Až budete na Staroměstském náměstí, vynechte kávu s dortíčkem a zajděte si raději na tuto výstavu.


Jako bonus můžete pozorovat rejdění lidí na náměstí pod vámi. Je umístěno v průhledném okně s bílým rámem a autorem je samotná Praha. 

Tak jaká byla CESTA ŽENY?


Na cestě se vše neustále mění. Změnily jsme se i my – cestářky, které jsme se rozhodly na 16 dní vzít batoh na záda, do ruky poutnickou hůl a rozloučit se s pravidelnou sprchou. 

Odměnou nám bylo zjištění, jak málo stačí ke štěstí...



#


Na cestě jsme se potkávaly se čtyřmi elementy: voda, oheň, vítr a vzduch. Jejich oblíbenost se na trase dost proměňovala.

„Bude tam večer voda?“ to je každovečerní velmi důležitá otázka. Bez vody v petce neuvaříte čaj, „pinpogačku“ k večeři, ani kaši k snídani. Studánek bylo méně než dobrých lidí, kteří byli ochotni pustit i několik litrů z hadice do našich butelí.

Voda – v nás, v našich flaškách, ale i ta kolem. Třeboňské rybníky – to byl pro mě letos jeden z nejkrásnějších bodů trasy. Luxus každý den si zaplavat, dle lenosti si umýt vlasy, vyprat rajtky, slunit se a nechat poletovat své myšlenky při pohledu na jihočeské vážky.



Přemýšlí vážka taky nad smyslem života?

Aby to nebylo tak romantické – voda se stává dost protivnou, když si začne kapat na vaši tvář a spacák uprostřed noci, kdy jste dle předpovědi – pohledem na noční oblohu usoudili, že pršet nebude. Na první dobrou to vyřeší plachta přehozená přes spací peří. Avšak bouřkové zvuky „jedou z vodou“ vás už do říše snů nepustí. Ten vnitřní rozespalý boj, kdy musíte okamžitě a střelhbitě vyskočit z teploučkého spacáku do zimy, mokra a deště, nechat si smáčet spací tričko, vás na příště poučí proti lenosti. Mokro a vlhkost ve spacáku – tak se naplnilo jedno z hesel PŠL: zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně když je silný. A přitom je to pořád ten stejný element – VODA.


Oheň se stal uzavírajícím symbolem každého putovního dne. Moment, kdy se začalo smrákat, a plameny tak mohly osvětlit náš den. Oheň svou čistou energií vytvářel prostor tepla a bezpečí, kde v kruhu žen plula slova o tom, jaký byl den, co jim přinesl a jaký to má přesah do běžného života.
Hluboká uvědomění i obyčejné radosti z kávy se zmrzlinou. Kontrasty mezi putování krajinou a kulturní zábavou v zámeckých zahradách, které jsme míjely.


Oheň naslouchal našim příběhům a dodával energii přetvářet naše myšlenky v činy.


Nikdy jsem si na něj nevzpomněla, když jsem kráčela rozpálenou asfaltkou, po bocích s poli pšenice a ovsem. Úmorné vedro, sucho v puse a pocit „už tam chci být“ - element tepla bez praskání ohně mám z putování spojen se zcela jinými pocity.



Nebylo pro mne krásnějších momentů než se ráno s klidem sbalit, vypláchnout ešák od kaše a s větrem ve vlasech se vydat na další část cesty. Někdy s cílem, jindy bez plánů – se zvídavostí, co mě během dne potká a jak to vnitřně prožiju. Mou vlajkou byly červená a béžová – barvy čerstvě vypraných kalhotek, které se s železnou pravidelností na batohu střídaly. Neb táboření není přežívání – a to ani ve smyslu hygienickém.

Kromě pocitu svobody však vítr umí vykouzlit i stav úzkosti, zmaru a vyčerpání. To, když těsně před půlnocí spustí svůj poryvový program a rozhodne se vám vytrhat kolíky od přístřešku. Jeden po druhém. V kombinaci s elementem vody si bez ohledu na sebelepší vybavení připadáte oproti přírodě zcela bezbranní. A stačí k tomu pocit, že je vám zima a zmoknete. Tunelové bušení větru do přístřešku probouzí ve vašich očích děs, za jak dlouho kolíky vyletí ze země tentokrát a kolik z nich už v trávě nikdy nenajdete ani s čelovkou, která má mega dosah, bliká a mění i barvy. Ani tahle zkušenost však ve mně nevyvolala pocit, že nenávidím vítr. Jen poznání, že je potřeba řádných kolíků a precizního ukotvení. Přesně něco, co mi semo tamo chybí i v životě. A zároveň si přiznat, že v mechu a štěrku kolíky zkrátka neukotvím a že některá životní období se zkrátka musí jen přežít.



Vůně se měnily podle toho, jakými jsme právě procházely lesy(prý). Jaká hospoda byla na dosah. Okolní povětří se měnilo podle toho, jak dlouho jsme se nemyly. Dýchat vzduch kolem byla krásná aktivita, bez které bychom neušly ani krok. To, co děláme běžně bez uvědomění, tak mohlo bez pozornosti utíkající k reklamních poutačům, zvukům tramvají a mysli ve stresové zóně, vystoupit do popředí. Čich se zostřil a v závěru cesty zcela oněměl, když se rozpomněl, jak voní mýdlo!


#

Být unavená a strhaná kvůli cestě do cíle v přírodě, která nabízí zklidnění a veškerou svou energii, by bylo zcela kontraproduktivní. Navíc ztrhanost a vyčerpání nám ženám zkrátka nesluší. Žena ví, že dokážou vyběhnout horu, ujít přes dvacet kilometrů, zatnout zuby a šlapat na plný výkon, být tam první, všechno stihnout – ano, dokážeme to!

Ale proč? Co z toho?

Naše tempo určoval osmi až devítihodinový spánek, pomalé a líné ráááááno. Vynalézavost je ženám vlastní. Peškobus tak nebyl našim jediným dopravním prostředkem. Kdy jindy se svést jednokolejkou a popovídat si s místními lidmi, když ne teď? Kdy jindy vyzkoušet stát s palcem nahoru u silnice s batohem a poutnickou holí?

Právě tehdy, když přijde chuť to udělat.



A co Cesta Ženy 2017 dala mě?

Potvrzení síly ženské skupiny.




Opuštění pocitu „nestíhám všechno, co bych chtěla“. 



Spojení se s vlastní jemností, ve které dokážu cokoliv.




Připomenutí si vlastních kvalit, na které jsem v poryvu posledních životních změn zapomněla. 




Blažený stav bez touhy po čemkoliv. 




Normálnost a obyčejnost putovních dní, ve kterých bylo tolik zážitků. 





A jestli cítím nějaký přesah?

Jsem zpátky v Praze, jedu do práce a odpoledne pojedu z práce. Co u toho prožívám?
Cítím se být více ženou! Snad za to mohou kontrasty způsobené nemytím versus dvě horské sprchy. Možná tomu přispěla i možnost svobodně tančit na louce v šatech a poutnickou hůl a smradlavé tričko na chvíli vyměnit za sexy šaty. Nevím, jen v sobě cítím víc ženskosti.



Jak to jen popsat…
Nikam nespěchám…

…..moje pohyby jsou jakoby vláčnější. Plynou jako ty lesní studánky a potůčky.

Sukně a šaty jsou pro mne jedinou ranní volbou oblečení.
Úkoly, které se za mě začínají valit ze všech stran jako ta noční smršť vody, zvládám vyřešit bez pocitu úzkosti. Jako by mě příroda zakotvila někde hluboko uvnitř, kde mám dostatek klidu na chaos, který se děje kolem.

A co mi to dalo úplně nejvíc?

Ráno vstávám s úsměvem. Ač mám oproti Cesty jasnější plán a strukturu dne, těším se ani ne na to, co zažiju, ale jak to prožiju.

Jako bych měla oči více dokořán, ale není to pravda. Ve skutečnosti se otevřelo jen mé srdce.




A za co jsem nejvíce vděčná?

Za spokojenost – tak prostá věc, kterou pro mne bylo před Cestou těžké cítit.
Spokojenost s tím, kdo jsem, protože jsem to zapomněla.
Spokojenost s tím, kde v životě jsem, protože…





OSTRAVSKÁ ŽENA V PRAŽSKÉ SÍTI

JÍT ZKUSIT ŠTĚSTÍ DO PRAHY?
O TOMTO ZTROSKOTÁNÍ PŘEDSTAV UŽ JINÍ NAPSALI!

NE! VŠECHNO ŠTĚSTÍ V SOBĚ MÁM,
VÍM TO JÁ – A TY VÍŠ TO TÉŽ!

TAK PROČ TAM TEDA SAKRA, KURVA, PROBOHA JDEŠ????
DO DRÁPŮ PRAŽSKÉHO METRA DOBROVOLNĚ SE ODEVZDAT...
PRACOVAT OD OSMI K PĚTI A NECHAT SI NĚCO SLADKÉHO ZDÁT?!!!

A DRUHÝ DEN NANOVO???

JE TO SEN, POCIT ČI JENOM MÉ ZDÁNÍ,
ŽE SE PŘEDE MNOU COSI SKLÁNÍ
- NEVÍM CO ANI TO VĚDĚT NEMOHU,
DOKUD NEDOSTANU KLÍČ OD LUCEMBURSKÉHO GARSÓNU.

VÍM TO JÁ - TY VÍŠ TO TÉŽ,
ŽE TO CO V PRAZE CHCEŠ, I V BRNĚ OSTRAVĚ ČI OLOMOUCI DOKÁŽEŠ.

TAK PROČ PRAHA????!!!

STEJNĚ JAKO JE JAKÁKOLIV ZMĚNA TĚŽKÁ V NEDĚLI,
JSOU I JEJÍ POKUSY V LETECH ZAJETÝCH KOLEJÍ.

TAM ČERSTVÝ VÍTR MŮŽE PŘIJÍT, I KDYŽ TŘEBA NEFOUKÁ
A TY MŮŽEŠ SE CÍTIT ZASE JAKO KDYŽ JSI BYLA MALINKÁ:

BEZ STAROSTÍ A OBAV Z TOHO, CO BUDE.
NADŠENÍ DÝCHAT A DRUHÉ VNÍMAT.

BALÍM KUFRY, VŠAK NEPÁLÍM MOSTY,
VĚDOMA SI TOHO, ŽE ČÁST MĚ STĚHUJE SE JEN "Z POVINNOSTI".

SPÍŠE JAK PAVOUČÍ ŽEN JDU ROZŠÍŘIT SVOU SÍŤ,
JEJÍMŽ PŘÍSTAVIŠTĚM BUDE MI NOVĚ PRAŽSKÝ BYT.

Airine...6.6.2017 

Pomíjivost prožívání





Miluju podzim.
Zbožňuju jaro.
Mám ráda zimu.
A tetelím se blahem v létě.
#
Listí romanticky padá.
Ptáčci neúnavně zpívají.
Rostou sněhuláci
A roztéká zmrzlina.

#


Protože nejlíp chutná čokoláda a sušenky.
Protože je všechno zelené a čerstvé.
Protože je důvod k lenosti.
Protože si vždycky najdu důvod k lenosti.

#

KLID
NOVOST
OBRÁCENÍ se do SEBE
ENERGIE
#

Podzim
Jaro
Zima
A?


#




#


Jsem více unavená,
Mým tělem tepe život,
jsem nebezpečně romantická
a mé tělo se stává hadí ještěrkou.

#



Opouštím, co mi neslouží – nebo se to alespoň pokouším.
Odpouštím těm, co mi ublížili – především sama sobě.
Vím přesně, kam směřuji, ale i tak občas zabloudím.
Tančím životem a cítím se neporazitelná – dokud mě nerozbolí hlava.