Recent Posts

Happy burning !

„Vy tady dneska večer spíte?“ ptá se mě soused, který o půl jedenácté v noci vyleze na balkón. Je mínus pět, takže hádám, že jej přilákalo ohňové světlo a nejde zalít rajčata.

„Ne, ne, jenom děláme oheň. Pálím veškeré mé studijní materiály, které jsem v rámci studia přečetla. Všechny poznámky, všechno,“ tuhý mráz se ve vzduchu mísí s mou úlevou.
„Za posledních pět let,“ doplní přítel.


„Oh my god! Happy burning,“ šťastné pálení zvolá soused, který je Američan: „Vážně, moc gratuluji a enjoy. Happy burning, happy burning!“ Zavírá vesele okno a má snad stejně velkou radost jako já.

#

Pozoruju, jak si všechny ta slova berou plameny ohně. Slova stvořená do vět - vět tvořící odstavce - odstavce produkující myšlenky, teze a teorie, které je potřeba si obhájit, odcitovat, chápat jejich význam a logiku. Pálím sešity plné poznámek – první, druhy, třetí. Jsou za nimi hodiny a hodiny v knihovnách. Dívám se na ty mizející vědomosti a říkám si, jak skvělé je se od nich vnitřně takto očistit a zároveň moct dále využívat všechny vědomosti a dovednosti, které mi studium sociologie přineslo.

Cítím vděk.

V posledním roce jsem se setkala se svou Stinnou sestrou – tou částí mě, která mě intenzivně rok v kuse vnitřně peskovala, jak jsem nemožná v různých směrech. Stala se vám zajímavá věc. Psychicky náročné psaní, které mi víc bralo, než dávalo, způsobilo, že jsem neměla sil s ní bojovat. Kola v ringu se nekonala. Přijala jsem ty nejstinnější stránky sebe a přestala se jich bát. Známá zdravotnice mi nedávno řekla: „Však jak bychom mohly být v tom životě ve formě, kdyby nechodily řádné facky.“ Ano souhlasím, a zároveň jsem přesvědčena o tom, že do formy se lze dostává i jinak. S odevzdáním diplomové práce jsem si uvědomila, jak neskutečně těžké je cokoliv změnit, když nejste v pohodě. Jak nemá cenu se ve svém životě dělat cokoliv lépe nebo „tak jak by se mělo“, když vaše tělo funguje v režimu stresu prchajícího zvířete. A vlastně, jak ani nemá cenu utíkat, protože běh se svou stinnou stránku nikdy nevyhrajete.

Víte, je to zvláštní. Pociťuju úlevu hlubší, než ta z vyprávění o kouzelných studnách v pohádkách. A zároveň vím, že to není naposledy. Půjdu do toho znovu! Škola mi dala disciplínu a dril, schopnost spojovat si věty, analyticky je promýšlet a já umírám touhou tuhle část mozku propojit s tou pravou hemisférou a do největších detailů začít promýšlet hlavní hrdiny mých knih.

Elizabert Gilbert na Ted Talk pravila: „Uvědomila jsem si, že když ve vašem životě prožíváte vaše nejhlubší selhání je to po emocionální stránce úplně stejné jako to, kde prožíváte tu největší slávu a úspěch. Jen na opačných koncích. V obou bodech se díváte směrem k nejisté budoucnosti a prožíváte pocity strachu a úzkostí, co bude dále. A tehdy je potřeba se navrátit k tomu, co je Vaším středem, abyste mohli zase s klidem vykročit dále. A pro mě je to psaní. Vydáte se zase znovu na cestu a budete zas a znovu čelit těm stejným pocitům a obavám v tom, že selžete neb uspějete, aby se zase vrátili tam, kde se cítíte doma.“

Souzním s jejími slovy a tolik jim rozumím! Po úspěšné bakalářské práci jsem měla hrůzu, že už nikdy nic tak dobrého nenapíšu. Má nejčernější obava se naplnila – magisterskou práci jsem poprvé neobhájila. Za F! Já celoživotní jedničkářka!!! Dala jsem se do toho znovu, ještě z větším zapálením abych opět vyhořela, jako prázdná jako krabička od zápalek. A abych se po slzavém údolí dala do psaní do třetice.

Myslela jsem si, že tentokrát jsem už poučena a fascinovaně pozorovala, jak se mi opakují stejné situace, myšlenky a emoce, abych je ve výsledku ustála o kapku vyrovnaněji. Má vyidealizovaná představa, že si proces psaní budu do třetice užívat, fakt nenastala – hold nejsem masochistka.
Každopádně mi dala jistotu toho, že i pod strachem ze selhání je neskutečná úleva. Protože když se naplní Vaše nejčernější obava, můžete se jen smát. Dala mi jistotu, že teď už zvládnu cokoliv!
Na „vlastní emoce“ jsem pocítila pravdu citátu:

„Nikdy Ti není dáno přání, aniž by Ti současně nebyla dána síla jej splnit.
                                                           Možná však pro to budeš muset těžce pracovat.“                                                                       Richard Bach

Splnila jsem si přání – obhájila jsem diplomovou práci a se stejnou vírou se vydávám vstříc dalšími psaní. Ne však na poli akademickém, ale tom, kde vládne vlastní imaginace.



TĚŠTE SE!

Nezají má mě,
co děláš za práci.
Chci vědět, po čem touží tvé srdce
a jestli máš odvahu představit si,
že dokážeš svou touhu naplnit.

Nezajímá mě,
kolik je ti let,
Chci vědět,
jsi-li ochoten riskovat,
že budeš vypadat jak blázen,
protože miluješ
a jdeš za svým snem,
jsi dobrodruh, co žije naplno.

Nezajímá mě,
Které planety
řídí tvou životní dráhu…
Chci vědět,
zda ses už dotkl
svého nejhlubšího smutku
a jestli ti životní zrady
pomohly víc se otevřít,
nebo ses stáhl a zavřel do sebe
ve strachu z další bolesti.

Chci vědět,
dokážeš-li sedět s bolestí,
mou nebo svou vlastní,
bez pohybu, kterým by ses pokoušel ji zakrýt,
oslabit
anebo napravit.
Chci vědět,
dokážeš-li zůstat s radostí,
mou nebo svou vlastní,
při bláznivém tanci
necháš se naplnit extází
až do konečků prstů,
bez řeči o tom,
že bychom měli být opatrní,
že bychom měli být realisté
a nezapomínat, že každý člověk
má své meze.
Nezajímá mě
pravdivost příběhu,
který mi vyprávíš.
Chci vědět,
jestli dokážeš někoho zklamat,
abys zůstal pravdivý sám k sobě.
Jestli dokážeš unést obvinění ze zrady,
abys nemusela zradit
vlastní duši.
Jestli dokážeš být nevěrná
a právě proto lze
mít k tobě důvěru
Chci vědět, umíš-li vnímat krásu,
i když není pěkná
každý den.
A jestli dokážeš v ní najít
zdroj svého života.

Chci vědět,
Uneseš-li selhání,
mé nebo své vlastní,
a přesto dokážeš stát u hladiny jezera
a k stříbrnému úplňku volat:
„Ano.“
Nezajímá mě,
kde žiješ
nebo jak jsi bohatý.
Chci vědět, jestli dokážeš vstát
po těžké noci plné beznaděje,
unavený a celý bolavý,
a udělat co je třeba,
abys mohl dát dětem jíst.

Nezajímá mě,
s kým vším se znáš
nebo díky čemu jsi dnes tady.
Chci vědět, budeš-li stát
v ohnivém žáru
se mnou
a nestáhneš se zpět.

Nezajímá mě,
kde, co nebo s kým

jsi studoval.
Chci vědět, co tě drží
a vyživuje zevnitř,
když všechno hroutí se
a rozpadá.
Chci vědět,
vydržíš-li být
jenom sám se sebou
a doopravdy si užíváš,
když děláš společnost sám sobě
v těch prázdných chvílích,
ve kterých se zrovna
nic neděje.

                                                               tvoje poznání

VÁŠ VNITŘNÍOHŇOSTROJ PRO ROK 2017

 BUM – BUM – BUM  

Červená koule se zvedá vzhůru do nebes, aby se mi nad očima rozletěla na tisíce stříbrných kousků.  Pak modrá, zelená a žlutá…

PRÁSK – PRÁSK – PRÁSK  

Duha střídá zlatavý déšť.

Jemné pápěří se mění v pestrobarevné hromy.  

Na obloze se v Tišnově objevil rozbouřený oceán! V tom loňském roce přicházela jedna rána za druhou - pocitů radosti i totálního zmaru.  Z hluku mě bolí uši – ano, loňský rok byl i o bolesti: fyzické a hlavně té mentální.  Zaposlouchám se do zvuků ohňostrojů, které jsou trendově podkreslovány reprákovou muzikou a náhle se uvnitř mě ozve hlas: VĚŘÍM – VĚŘÍM - VĚŘÍM- VĚŘÍM – VĚŘÍM.  

To všechno, co vidím nad sebou na černé obloze, máme každý v sobě: pestrobarevné možnosti vlastního potenciálu, který čeká, až do něj práskneme. Nechat to z nás všechno vyletět ven: všechnu úzkost, vztek, strach i beznaděj. Nechat to vyletět vzhůru, hodně vysoko! Abychom pak mohly pozorovat, jak všechno to staré shoří dřív, než se to dotkne našich a čel, a my se tak mohli plně věnovat tomu opravdovému, co v nás zůstalo.

Ještě jednou Vám přeji naplněný rok 2017, ať prásknete do bot všem věcem, lidem, myšlenkám a vzorcům, u kterých již nazrál čas, abyste je pustili.