Recent Posts

ZÁPISKY Z CEST

MALLORCA

   ŠIŠKA
Nic se nevyrovná tomu pocitu, kdy ráno - ještě se zalepenýma očima – hodíte batoh na záda a vyrazíte do hor. S vodou a horskou svačinkou vědouce, že svým lýtkům dáte pěkně zabrat, neboť hora zpravidla končí až úplně nahoře.

Čím dál tím víc si uvědomuji, jak jiný může být výstup, pokud jen trošku obměníte doprovod.

Fňukna vám to může celé zprotivit po prvních kilometrech.
Osobu jedoucí na výkon můžete proklínat, aniž byste věděli, kolik zatáček před vámi se nachází.
Z ukecánka vás může rozbolet hlava – ten totiž zaručeně umí narušit vyprávění přírody.
Mlčka vás zase nechá na pochybách do jaké míry je pro ni výlet odměnou či trestem.

Někdy by se mohlo skoro zdát, že je lepší jít sama…Ale nejenom Robinson by jistě oponoval! Neboť veškeré komunikační eskapády se v určité chvíli srovnají. A to zpravidla tehdy, když nějakou dobu kráčíte do kopce. Práší se vám od noh, slunce opaluje pěšinku u kořínků vlasů a tělo se potí do slana. Pak se ozve břicho a vy musíte najít stín skály a polámanýma vidličkami pomalu nabírat kuskus s kukuřicí. Nemluvíte – to díky únavě. Mlčíte – vychutnáváte si každičké sousto. To, co vám nabízí chuťové pohárky i oči. To ticho je kouzelné a přináší ho horský vítr. Je to přesně ten okamžik, kdy jsou slova zbytečná. Sdílíte přítomnost toho druhého jako Pátek s Robinsonem. Vaše oči se dívají a příroda říká vše. Křičí a přesto TAK nádherně mlčí!
Naše cesta je dlouhá. Míjíme jehličnatou alej. Můj zrak spočine na šišce. Na povrch mi vyplouvají vzpomínky spojené s touto košatou semenatou věcí.

Slyším její praskání, když jsem ji jako malá hodila do ohně.       
Vidím otce-piráta, jak se mě snaží trefit v lese.
Vracím se do dětství, kde jsme se sestrou malovaly postavička na papír, a pak je připínáčkem připevnily na šišky a vydaly se našim lesním panenkám vyrábět kuchyně a koupelny u kořenů stromů.
Cítím po těle chlad stínu borovice, který jsem pocítila na severu Španělska.


A teď se k tomu všemu přidává šišková alej. Čechov by byl potěšen.
21.7.
Mojito Mallorské

Kapka kubánského rumu se spojí s horkým čelem, které je unavené z celodenního slunce.

Zelené brčko ještě stále cítí tu slanost moře.

Sklenice vnímá jemnost rukou, které si celý den hrály s pískem.

Perlivé voda se v žaludku zdraví se španělskou tortillou i mallorskou vodou, která o pár hodin dříve byla kopečkem zmrzliny chuťově připomínající tu naší punčovou.
20.7.
Uličičkami autobusiskem

Není ráno, jako ráno – a to ani zde u moře. Stojíme na zastávce autobusu. 8:30, je šero. Jakoby snad mělo i pršet. Zatažená obloha naštěstí nejde ruku v ruce s ochlazením, a tak tričko a nátělník jsou i nadále adekvátním oblečením.

Dveře autobusu nás polknou a mě vyjede z paměti vzpomínka na rodinnou dovolenou, kdy jsme první den u moře zahájili dlouhou procházkou po molu ve svetrech. Ranní chlad typický pro sedmou ranní, který se zpravidla vytrácí mezi 7:10-7:15 tehdy prostě nezmizel.

Koukám z okna a buch ho! Je tady další vzpomínka. Tentokrát ze severu Španělska. V Llanes koukám na kuchyňskou fotku, kde je postarší pár ve dvou podzimních kabátech. Byla to pro mě zajímavá ambivalence. Pláž mám spojenou s plavkami, zmrzkou a kokosovým mlékem. Ne studeným větrem, šálou a pevnými botami – a přesto jsem to tehdy zažila. Tam, kde je moře Atlantiku studenější než by možná Řek středozemní uznal za zdravé.

A je tady další obraz: písčitá pláž a kolo – tehdy to bylo, jakoby mi dali křídla. Tolik miluju netradiční věci. Míjíme španělské vísky, autobus se proplétá uličkami, které se zdají být „užší než obvykle“. Přijde mi, že v určitém úhlu se z busu stává Haribo želatinový had! Jinak mi totiž přijde, že je proti všem fyzikálním zákonům, aby to vybral a neodřel si bok.

Míjíme několik hotelových recepcí a mě vyplavou na povrch okamžiky vzrušení, kdy jsme přijížděli s rodiči do cizích destinací a se šnečíma našpicovanýma očima jsme vyhlíželi, zda ten hotel bude SKUTEČNĚ vypadat tak, jako v tom katalogu. Jaký bude asi první dojem? Bude velké očekávání ukojeno?

Dnes nás autobus vyplivne v „centru“, kde všechny okenice ještě spí. Je 9:00.

Nohy nás vedou ke kostelu, kde nás dobré ruce nasměrují al molino – k mlýnu. Vybaví se mi všechny ty úryvky z Dona Quijota v závěsu za všemi těmi okamžiky, kdy jsem bojovala s větrnými mlýny. Och, jak často jsem byla sama sobě tím nejtvrdším soupeřem…

Cesta vede dál. Na farmu, kde kokrhají kohouti a mekají kozy. S výhledem na kozy a batohem – kde žbluňká nezbytný pitný režim - na zádech se v mysli přesouvám na španělský jih – el Camino de Santiago de Compostela mě v budoucnu rozhodně nemine!!

Přístav Port de Andratx nás vítá mávajícími bílými plachetnicemi a vypouští rybinové famfáry. Po rybkách netoužíme, leč paella je jasnou volbou! Citrón ji dělá řádně španělskou. Jen si dejte bacha! Až budete vybírat z la carta, abyste správně rozluštili zkratku P/P. Per Persona! Při placení vám báječné jídlo může zhořknout v žaludku, když zjistíte, že jeho cena je dvojnásobná. Bueno, que más da… Tentokráte jsme měly v ceně i stříbřitý úsměv a pár guapas lichotek. Od přístavu příjemně fouká, ranní mráčky jsou ty tam.

Slunce zase poctivě pálí, a nás proto ze všech turistických obchůdků nejvíce zaujme ten zmrzlinový. Klučina s milým úsměvem se do kornoutku nevejde, a tak jsme ve finále nuceny vybrat si jinou příchuť. Symbolicky volíme cookies – když už nic, hnědé sušenkové drobky mi budou připomínat jeho krásné oči. Pod stínem kostelovým zmrzlina roztéká pomaleji – jsem spokojená.

Najít na pobřeží kavárnu, která splňuje atributy café con leche + internet není problém. Odbíjí čtvrtá a já vytahuji knížku COMER, REZAR, AMAR. Ta chvilka je miliónová! Částí hlavy se snaží prodrat chmury: jaké dopady na nás za pár let bude mít fakt, že téměř každičké místo je prošpikované neviditelným internetovým světlem? První doušek kávy však tyto emoce strachové udusá a já se propadám do písmenek rovnýma nohama do italského tiramisu.


Po chvíli zvedám hlavu. Skype bliká, e-mail píská, Viber se drkotá. Je na čase se ohlásit, že dýchám. Velmi brzy toho mám však plné zuby a vracím se zpět k douškům kávy a písmenkovému tiramisu. Vítr mi hladí vlasy a já se usmívám. V tom úsměvu vítám budoucí dny, zážitky, myšlenky i emoce. 

18.7.
Pláž Mallorská

Šíleně jsem se těšila na ranní běh. Budík zvoní v 6:30. Santa Ponsa ještě spí po včerejší pařbě (kromě uklizečů, kteří likvidují zbytky kelímků a močůvky na ulici - jo vše hold není idylické...). a hle: já běžím!

A hned po prvních pár krocích pocítím lehké zklamání - pláž je kratší než obvykle, rozseknutá molem, které se bosky nedá oběhnout. Abych uběhla alespoň pět kilometrů běhám jako ratlík v kotci tam a zpět. První mě silně mrzí, že věci nejsou tak, jak jsem si představovala. Pak mi ale dojde jedna věc: buď můžu následných třicet minut běhat v rytmu zklamání, nebo si to prostě užiju - děj se co děj! A hle -  náhle se mi běží nádherně, jako s větrem o závod! Napadá mě k tomu paralela k běžnému životu (nijak objevná).

Často vyběhneme na nové životní trasy. Plni nadšení a očekávání. Svěže si užíváme každý krůček. Zvědavě reflektujeme každičkou drobnost na té cestě. Ale pak se něco stane...

Po té nové cestě kráčíme v pondělí, úterý i ve středu. Na přelomu čtvrtku a pátku se ta cesta nestíhá změnit ani omylem. Duhové ulice zevšední, dobrodružné zážitky zšednou. Z nových obličejů se stanou známí, které vídáte denně a ve finále nám často začnou lézt na nervy více, než-li dotěrní komáři. Den, který dýchá svěžestí se začne zadýchavat pod tíhou rutiny. Napadá mě, že teprve poté člověk může pilovat to umění přítomného okamžiku, jehož návod dnes najdete najdete snad v každém knihkupectví... Užívání si všedních, dílčích aktivit dnes a denně - zábava nebo boj?

To vše mi znovu-dochází zde - na Mallorce, kde café con leche chutná tak nějak jinak než v Ostravě přesto, že na něm v jeho podstatě není nic speciálního.

Nektarinka je šťavnatější,
meloun vodovější
a pečivo křupavější
 - přesto, že s velkou pravděpodobností jde o stejný sortiment, který koupíte v Brněnském Tescu.

A já se ptám: čím to?
Asi je to tím, že má hlava je bez mraků, podobně jako zdejší obloha.
Dost možná je to i proto, že do každičkého drobné činnosti si zde člověk programuje zcela prostý záměr: 

užít si to!

A je jedno, zda se jedná o přípravu zeleného čaje či doušek vína.
Vychutnání olivy či paelly.
Vlnky nebo noční procházky.

Vnímám, že se zde ze mě stává "guru denních požitků".
Bez hlubokých meditací a jógy, 
manter a chantingů
                             - přichází příval SVOBODY!  

Má modlitba je velmi prostá: zkrátka BÝT!


Je vám to asi takový pocit, jako když se housenka mění v motýla (nebo já si to tak alespoň představuji :D)...


19.7. 2013
Noční ďábelství

Říká se, že každá cesta vede do pekla. Včera jsem měla báječnou příležitost vidět, jak vypadá taková pekelná ulička pozemská…

Ďáblové zde na Mallorce hrají všemi barvami. Trošku to připomíná karneval v Brasílii, neboť i zdejší masky mohou budit vedle hrůzy veselí. Pikantnější oproti Brazílii je to, že masky těm lidem namalovalo alkoholové opojení.

Ďáblové zde na Mallorce hrají všemi věky. Většina je však na čele ocejchována neviditelným „náct“.
Opět se mi vybavuje písnička od Nohavici: zbloudilý koráb můj, na vlnách se kymácí. Jejich duše jsou zde zbloudilé, utopené v líhu, tělo se nebezpečně kymácí.

Smrdí jako by vylezli od pekelného ohně. Je to pot sluneční smíchaný se slaností zdejšího moře přijedován kouřem cigaretovým.

Kymácí se, kymácí…až do svítání

Když začne svítit, cesta ztichne. Ďáblové mizí. Zůstávají po nich však viditelné stopy. Kelímky od pekelných nápojů na ředění krve. Neviditelné páchnoucí stopy, když záchod zrovna nebyl poblíž.

Ta scéna trvá jen několik hodin. Pak přichází andělé. Mají smetáky, hadice s vodou a velkého fousatého pomocníka s kulatým čistícím kartáčem. Odklízí tu spoušť, které ďáblové říkají zábava. V jejich obličej je vidět apatie – dělají to každý den!

Neviditelné stopy zahladí ranní slunce. Snaží se co může, ale příběh té ulice je zakořeněn hluboko do rozpáleného asfaltu.  

A ažslunce zajde, přijde to znovu. Další ďábelský rej…

A pak znovu a znovu.

Ti ďáblové jsou totiž nesmrtelní.